Na konci 19. století se do Evropy dostaly první japonské dřevotisky jako levný obalový materiál pro dovoz. Umělecká avantgarda se inspirovala, stačí si vzpomenout na pestrobarevná díla Edgar Degas nebo Henri de Toulouse-Lautrec, která žila z radikálního prostorového rozdělení a bezprostřednosti. Vliv byl však oboustranný: již slavný malíř ukiyo-e Torii Kiyonaga nechal své japonské krásky zobrazit před krajinou, která ukazuje horizont typicky západním způsobem a také perspektivu. Hnutí ukiyo-e chtělo oslavit pomíjivý život a radosti dne v duchu hesla "Carpe diem!".
Torii Kiyonaga patřil k velkým mistrům svého cechu, učil se od svého nevlastního otce Torii Kiyomitsu a vytvářel expresivní obrazy herců divadla kabuki s jejich maskami, zkreslenými a silně nalíčenými obličeji. Na rozdíl od svého učitele však zobrazoval především každodenní radosti vyšší střední třídy v Tokiu, tehdejším Edu a dalších vznikajících japonských městech. Narodil se v roce 1752 v Edu jako syn knihkupce. Ačkoli tedy Kiyonaga nepatřil k lepší společnosti, kterou chtěl zobrazit, byl mnohem talentovanější než biologický syn svého učitele, takže měl jít v jeho stopách. Ve svých dřevorytech nám představuje každodenní život v jemné a okázalé společnosti. Jsme tak svědky lázeňské scény, v níž se oblečené, ale i nahé ženy zdají být nepozorovány. Matka suší své dítě - scéna nebývale realistická. Jsme snad voyeurem, který jako by nahlížel skrytým poklopem? Jsou tedy zobrazené ženy kurtizány na odiv? Ten muž mohl být také sansuke, který byl běžným masérem v japonských lázních. Kiyonaga však nabízí i skromnější scény, například ženy v kimonech, které překvapí přeháňka a hledají úkryt pod střechou chrámu nebo se projíždějí na loďce po jezeře. Torii Kiyonaga také vytvořil cyklus obrazů o dvanácti měsících, který nám ukazuje mnohé o tehdejší japonské společnosti a jejích vytříbených mravech. Děti si však hrají všude na světě a tyto z Japonska jsou zde zachyceny v jejich nejdynamičtější a nejživější podobě. Zdá se však, že děti zde bojují bosé ve sněhové koulovačce, což nyní neodpovídá jeho pověsti obzvláště realistického umělce.
Torii Kiyonaga převzal školu Torii od svého učitele a předal své znalosti a inovace mladší generaci umělců. Dodnes je považován za velkého mistra bijin-ga, zobrazování krásně stylizovaných žen v nádherném prostředí - alespoň tak bychom to řekli dnes. Mistr zemřel v Edu v roce 1815, ale jeho dílo ještě téměř sto let poté nepřímo ovlivňovalo kruhy evropské umělecké avantgardy, které milovaly Japonsko.
Na konci 19. století se do Evropy dostaly první japonské dřevotisky jako levný obalový materiál pro dovoz. Umělecká avantgarda se inspirovala, stačí si vzpomenout na pestrobarevná díla Edgar Degas nebo Henri de Toulouse-Lautrec, která žila z radikálního prostorového rozdělení a bezprostřednosti. Vliv byl však oboustranný: již slavný malíř ukiyo-e Torii Kiyonaga nechal své japonské krásky zobrazit před krajinou, která ukazuje horizont typicky západním způsobem a také perspektivu. Hnutí ukiyo-e chtělo oslavit pomíjivý život a radosti dne v duchu hesla "Carpe diem!".
Torii Kiyonaga patřil k velkým mistrům svého cechu, učil se od svého nevlastního otce Torii Kiyomitsu a vytvářel expresivní obrazy herců divadla kabuki s jejich maskami, zkreslenými a silně nalíčenými obličeji. Na rozdíl od svého učitele však zobrazoval především každodenní radosti vyšší střední třídy v Tokiu, tehdejším Edu a dalších vznikajících japonských městech. Narodil se v roce 1752 v Edu jako syn knihkupce. Ačkoli tedy Kiyonaga nepatřil k lepší společnosti, kterou chtěl zobrazit, byl mnohem talentovanější než biologický syn svého učitele, takže měl jít v jeho stopách. Ve svých dřevorytech nám představuje každodenní život v jemné a okázalé společnosti. Jsme tak svědky lázeňské scény, v níž se oblečené, ale i nahé ženy zdají být nepozorovány. Matka suší své dítě - scéna nebývale realistická. Jsme snad voyeurem, který jako by nahlížel skrytým poklopem? Jsou tedy zobrazené ženy kurtizány na odiv? Ten muž mohl být také sansuke, který byl běžným masérem v japonských lázních. Kiyonaga však nabízí i skromnější scény, například ženy v kimonech, které překvapí přeháňka a hledají úkryt pod střechou chrámu nebo se projíždějí na loďce po jezeře. Torii Kiyonaga také vytvořil cyklus obrazů o dvanácti měsících, který nám ukazuje mnohé o tehdejší japonské společnosti a jejích vytříbených mravech. Děti si však hrají všude na světě a tyto z Japonska jsou zde zachyceny v jejich nejdynamičtější a nejživější podobě. Zdá se však, že děti zde bojují bosé ve sněhové koulovačce, což nyní neodpovídá jeho pověsti obzvláště realistického umělce.
Torii Kiyonaga převzal školu Torii od svého učitele a předal své znalosti a inovace mladší generaci umělců. Dodnes je považován za velkého mistra bijin-ga, zobrazování krásně stylizovaných žen v nádherném prostředí - alespoň tak bychom to řekli dnes. Mistr zemřel v Edu v roce 1815, ale jeho dílo ještě téměř sto let poté nepřímo ovlivňovalo kruhy evropské umělecké avantgardy, které milovaly Japonsko.
Stránka 1 / 6