Simone Martini musel vidět ráj. Takový byl alespoň Petrarcův verdikt poté, co spatřil Martiniho portrét své milované Laury. Kromě její fyzické krásy totiž malíř zachytil i její nebeské ctnosti. Kdo byl ten muž se zjevně téměř nadpřirozenými schopnostmi? Simone Martini byl skutečně jedním z předních malířů počátku 14. století. Jeho umění na prahu moderní doby čerpá ze zdrojů minulosti a ukazuje dopředu na to, co přijde. Martini žil v době uměleckých zvratů. Byl současníkem florentského sochaře a stavitele Filippa Brunelleschiho (1377-1447), který se zasloužil o objev perspektivy. Podle sporné reprodukce Vasariho epitafu se Simone Martini narodil v roce 1284 v Sieně. Podle zvyklostí nastoupil jako učeň do školy některého z mistrů. Nejpravděpodobnější volbou je Duccio di Buoninsegna, i když renesanční prameny uvádějí do hry také Giotta di Bondone. Každopádně se vyměňoval s velikány své doby.
V Martiniho prvním potvrzeném díle, Maestà pro Palazzo Pubblico v Sieně z roku 1315, se nám již jeví jako malíř na úrovni. Jeho sláva se rychle rozšířila a v roce 1317 ho přivedla do Neapole, kde jako dvorní malíř Roberta z Anjou namaloval pro San Lorenzo Maggiore korunovaci krále jeho kanonizovaným bratrem Ludvíkem z Toulouse. V letech 1322-1326 následoval cyklus fresek s výjevy ze života svatého Martina pro kapli svatého Martina v bazilice San Francesco v Assisi, v roce 1342 polyptych Umučení Krista pro rodinu Orsiniů a v roce 1329 vyobrazení Guidoriccia da Fogliano při obléhání Montemassi, opět v Palazzo Pubblico v Sieně. V roce 1335 povolal papež Benedikt XII. Martiniho do Avignonu, aby vymaloval kapli. Martiniho do Avignonu, aby vyzdobil papežský dvůr freskami. V té době se seznámil s Petrarcou, který si u něj objednal Lauřin portrét a také frontispis pro své vydání Serviova komentáře k Vergiliovi. Přátelství mezi malířstvím a poezií v podobě obou mužů je významnou epizodou z raného období humanismu.
Martiniho novátorská síla je patrná již v Maestà v Sieně. Ducciův vliv je stále patrný, například v byzantských vlivech převzatých od Pisánské školy a Giotta. Dílo zaujme lehkou prací štětce a jemným, detailním provedením v živých a vzácných barvách. Plynulé gotické formy zpoza Alp, miniatury a zlatnické umění zanechaly svůj dojem, stejně jako arabeskové prvky z díla sienského sochaře Lorenza Maitaniho nebo Giottův malířský realismus. Během svého působení v Avignonu Martini ve své tvorbě spojil italský a francouzský styl do nového malířského stylu, který se stal známým jako Avignonská škola. Simone Martini zemřel v roce 1344 v Avignonu jako velmi vážený.
Simone Martini musel vidět ráj. Takový byl alespoň Petrarcův verdikt poté, co spatřil Martiniho portrét své milované Laury. Kromě její fyzické krásy totiž malíř zachytil i její nebeské ctnosti. Kdo byl ten muž se zjevně téměř nadpřirozenými schopnostmi? Simone Martini byl skutečně jedním z předních malířů počátku 14. století. Jeho umění na prahu moderní doby čerpá ze zdrojů minulosti a ukazuje dopředu na to, co přijde. Martini žil v době uměleckých zvratů. Byl současníkem florentského sochaře a stavitele Filippa Brunelleschiho (1377-1447), který se zasloužil o objev perspektivy. Podle sporné reprodukce Vasariho epitafu se Simone Martini narodil v roce 1284 v Sieně. Podle zvyklostí nastoupil jako učeň do školy některého z mistrů. Nejpravděpodobnější volbou je Duccio di Buoninsegna, i když renesanční prameny uvádějí do hry také Giotta di Bondone. Každopádně se vyměňoval s velikány své doby.
V Martiniho prvním potvrzeném díle, Maestà pro Palazzo Pubblico v Sieně z roku 1315, se nám již jeví jako malíř na úrovni. Jeho sláva se rychle rozšířila a v roce 1317 ho přivedla do Neapole, kde jako dvorní malíř Roberta z Anjou namaloval pro San Lorenzo Maggiore korunovaci krále jeho kanonizovaným bratrem Ludvíkem z Toulouse. V letech 1322-1326 následoval cyklus fresek s výjevy ze života svatého Martina pro kapli svatého Martina v bazilice San Francesco v Assisi, v roce 1342 polyptych Umučení Krista pro rodinu Orsiniů a v roce 1329 vyobrazení Guidoriccia da Fogliano při obléhání Montemassi, opět v Palazzo Pubblico v Sieně. V roce 1335 povolal papež Benedikt XII. Martiniho do Avignonu, aby vymaloval kapli. Martiniho do Avignonu, aby vyzdobil papežský dvůr freskami. V té době se seznámil s Petrarcou, který si u něj objednal Lauřin portrét a také frontispis pro své vydání Serviova komentáře k Vergiliovi. Přátelství mezi malířstvím a poezií v podobě obou mužů je významnou epizodou z raného období humanismu.
Martiniho novátorská síla je patrná již v Maestà v Sieně. Ducciův vliv je stále patrný, například v byzantských vlivech převzatých od Pisánské školy a Giotta. Dílo zaujme lehkou prací štětce a jemným, detailním provedením v živých a vzácných barvách. Plynulé gotické formy zpoza Alp, miniatury a zlatnické umění zanechaly svůj dojem, stejně jako arabeskové prvky z díla sienského sochaře Lorenza Maitaniho nebo Giottův malířský realismus. Během svého působení v Avignonu Martini ve své tvorbě spojil italský a francouzský styl do nového malířského stylu, který se stal známým jako Avignonská škola. Simone Martini zemřel v roce 1344 v Avignonu jako velmi vážený.
Stránka 1 / 2