Zemí se žene ledová temná zimní bouře a s ní se na obloze objevuje bezvládná ponurá mytologická horda jezdců, odedávna vyzbrojených luky a šípy nebo dýkami, kteří na své cestě táhnou ženy za vlasy. Když byl v roce 1872 v Kodani vystaven obraz Petera Nicolaie Arba "Åsgårdsreien" ("Odinův divoký lov"), nepatřil obraz, stejně jako Arbo sám, zrovna k avantgardě a umělecká kritika nebyla zrovna nadšená. Přesto se dílo proslavilo.
V době, kdy žil Peter Nicolai Arbo (1831 - 1892), Norsko jako nezávislý stát ještě neexistovalo. Po staletích, kdy patřilo Dánsku, postoupil dánský král v roce 1814 zemi Švédsku, což byl v norských částech země velmi nepopulární krok. Arbo, který studoval na Akademii umění v Düsseldorfu a dlouho žil v Paříži, často zobrazoval výjevy z tzv. seversko-germánské mytologie a svými obrazy zasáhl ducha doby. Stejně jako malby norských krajin a "typicky norských" výjevů (žánrová malba) hrálo v 19. století důležitou roli při vytváření osobitého norského národního cítění zobrazování a vyzdvihování pohanské severoevropské mytologie - mimochodem stejně jako rozvoj samostatného jazyka, neboť norština jako jazyk v té době neexistovala a vznikla až v průběhu 19. století díky důrazu na nářečí typická pro tuto zemi a začlenění starých norských textů, včetně starých severských ság a pohádek. Idealizace legendární minulosti a hledání a rozvíjení identity vytvářejícího společenství - národa - byly typické pro "norský národní romantismus", jehož proudy dominovaly kulturnímu životu v Norsku kolem roku 1850. Pro kulturní elitu byl proto Peter Nicolai Arbo spíše "pozdním příchozím", když ve svém "Divokém honu" (Åsgårdsreien) mimo jiné inscenoval poklad staroseverských ság jako přirozený, hrdinský norský životní zážitek s velkým patosem. To však neubralo na jeho popularitě a mnoho jeho obrazů je dnes součástí rozsáhlé sbírky "Nasjonalmuseet for kunst, arkitektur og design", Norského národního muzea v Oslu.
Umělečtí kritici také nepředpokládali, že dílo Petera Nicolaie Arba bude o více než sto let později opět hrát významnou roli: "Divoký hon", severská bouře bohů, která se jako divoká horda žene po obloze, se s nástupem folku a zejména metalu v 80. letech 20. století stal oblíbeným hudebním tématem. A zde "Åsgårdsreien" Petera Nicolaie Arba opět sehrála významnou roli: v roce 1988 ji švédská metalová skupina Bathory použila jako obrázek na obalu alba "Blood Fire Death", klíčového alba pro vývoj pohanského a black metalu a jednoho z prvních příkladů tematizace nejen "divokého honu" ze světa severoevropských ság. V posledních letech svého života žil Peter Nicolai Arbo v Christianu - městě, které dostalo svůj současný název až po získání nezávislosti Norska (1905) v roce 1924: Oslo.
Zemí se žene ledová temná zimní bouře a s ní se na obloze objevuje bezvládná ponurá mytologická horda jezdců, odedávna vyzbrojených luky a šípy nebo dýkami, kteří na své cestě táhnou ženy za vlasy. Když byl v roce 1872 v Kodani vystaven obraz Petera Nicolaie Arba "Åsgårdsreien" ("Odinův divoký lov"), nepatřil obraz, stejně jako Arbo sám, zrovna k avantgardě a umělecká kritika nebyla zrovna nadšená. Přesto se dílo proslavilo.
V době, kdy žil Peter Nicolai Arbo (1831 - 1892), Norsko jako nezávislý stát ještě neexistovalo. Po staletích, kdy patřilo Dánsku, postoupil dánský král v roce 1814 zemi Švédsku, což byl v norských částech země velmi nepopulární krok. Arbo, který studoval na Akademii umění v Düsseldorfu a dlouho žil v Paříži, často zobrazoval výjevy z tzv. seversko-germánské mytologie a svými obrazy zasáhl ducha doby. Stejně jako malby norských krajin a "typicky norských" výjevů (žánrová malba) hrálo v 19. století důležitou roli při vytváření osobitého norského národního cítění zobrazování a vyzdvihování pohanské severoevropské mytologie - mimochodem stejně jako rozvoj samostatného jazyka, neboť norština jako jazyk v té době neexistovala a vznikla až v průběhu 19. století díky důrazu na nářečí typická pro tuto zemi a začlenění starých norských textů, včetně starých severských ság a pohádek. Idealizace legendární minulosti a hledání a rozvíjení identity vytvářejícího společenství - národa - byly typické pro "norský národní romantismus", jehož proudy dominovaly kulturnímu životu v Norsku kolem roku 1850. Pro kulturní elitu byl proto Peter Nicolai Arbo spíše "pozdním příchozím", když ve svém "Divokém honu" (Åsgårdsreien) mimo jiné inscenoval poklad staroseverských ság jako přirozený, hrdinský norský životní zážitek s velkým patosem. To však neubralo na jeho popularitě a mnoho jeho obrazů je dnes součástí rozsáhlé sbírky "Nasjonalmuseet for kunst, arkitektur og design", Norského národního muzea v Oslu.
Umělečtí kritici také nepředpokládali, že dílo Petera Nicolaie Arba bude o více než sto let později opět hrát významnou roli: "Divoký hon", severská bouře bohů, která se jako divoká horda žene po obloze, se s nástupem folku a zejména metalu v 80. letech 20. století stal oblíbeným hudebním tématem. A zde "Åsgårdsreien" Petera Nicolaie Arba opět sehrála významnou roli: v roce 1988 ji švédská metalová skupina Bathory použila jako obrázek na obalu alba "Blood Fire Death", klíčového alba pro vývoj pohanského a black metalu a jednoho z prvních příkladů tematizace nejen "divokého honu" ze světa severoevropských ság. V posledních letech svého života žil Peter Nicolai Arbo v Christianu - městě, které dostalo svůj současný název až po získání nezávislosti Norska (1905) v roce 1924: Oslo.
Stránka 1 / 1