Se vznikem technické reprodukovatelnosti reality vyvstala otázka, zda může být obraz uměním. John Jabez Edwin Paisley Mayall byl jedním z prvních, kdo na tuto otázku odpověděl kladně a vytvořil si o sobě představu jako o umělci. Mayall tak přišel k daguerrotypii ze strany technického média. Jako syn textilního podnikatele v době průmyslové revoluce, kdy výrobu začaly ovládat stroje, se Mayall nejprve zabýval avantgardními přírodními vědami. Textil a technika barvení ho přivedly ke studiu chemie a barviv. Tyto hluboké znalosti přírodních věd mu dobře posloužily při práci fotografa a jeho chemické vzdělání mu umožnilo úspěšně zavést několik inovací v rychle se rozvíjející daguerrotypii. Mimo jiné se mu podařilo omezit potřebnou expoziční dobu na méně než devět sekund, čímž učinil významný krok k větší praktičnosti tohoto média. Kromě toho experimentoval s různými materiály, aby dosáhl nové dimenze ostrosti obrazu. Jeho cesta od chemie k umění začala pobytem v USA. Po spolupráci s americkým průkopníkem daguerrotypie Johnem Johnsonem si Mayall založil vlastní firmu ve Filadelfii a za svou práci získal první ocenění, například od Franklinova institutu. V roce 1846 se Mayall vrátil do Velké Británie, kde se setkal s William Turner, který svými obrazy železnic a rychlostí prorazil na novou malířskou půdu. Mayall v té době experimentoval se zdokonalováním procesu výroby daguerrotypií, aby rozšířil i škálu běžných formátů. Mayall tvrdil, že je schopen vyrobit největší daguerrotypie. Místo maximálního formátu 21,6 cm pracoval Mayall s formáty až 76 cm. Opakovaně tak prokázal, že je inovátorem a překonává technická omezení.
Mayall prorazil na Světové výstavě v Londýně v roce 1851. V legendárním Křišťálovém paláci byla médiu fotografie věnována speciální výstava se 700 daguerrotypiemi, mezi nimiž bylo 72 z Mayallovy ruky. Obdržel ocenění a byl oslavován především za své technické inovace. Tím se mu otevřela ekonomicky výhodná příležitost vytvářet portréty slavných osobností na zakázku. V 60. letech 19. století vytvořil několik portrétů pro královskou rodinu, které byly publikovány jako tzv. "carte de visit". Jednalo se o obrázky velikosti vizitky, které se staly sběratelským artiklem mezi veřejností. Pohlednice prince Alberta se za týden po jeho smrti prodalo asi 70 000 výtisků. S prodejem 500 000 obchodních karet ročně se Mayallovi nakonec podařilo dosáhnout ročního příjmu 12 000 liber. Tím si konečně zajistil svobodu pro svou technickou a uměleckou práci na tomto médiu. Svými "carte de visit" a barevnými daguerrotypiemi Mayall dobyl masový trh s fotografiemi a zavedl novou formu vnímání a vidění.
Se vznikem technické reprodukovatelnosti reality vyvstala otázka, zda může být obraz uměním. John Jabez Edwin Paisley Mayall byl jedním z prvních, kdo na tuto otázku odpověděl kladně a vytvořil si o sobě představu jako o umělci. Mayall tak přišel k daguerrotypii ze strany technického média. Jako syn textilního podnikatele v době průmyslové revoluce, kdy výrobu začaly ovládat stroje, se Mayall nejprve zabýval avantgardními přírodními vědami. Textil a technika barvení ho přivedly ke studiu chemie a barviv. Tyto hluboké znalosti přírodních věd mu dobře posloužily při práci fotografa a jeho chemické vzdělání mu umožnilo úspěšně zavést několik inovací v rychle se rozvíjející daguerrotypii. Mimo jiné se mu podařilo omezit potřebnou expoziční dobu na méně než devět sekund, čímž učinil významný krok k větší praktičnosti tohoto média. Kromě toho experimentoval s různými materiály, aby dosáhl nové dimenze ostrosti obrazu. Jeho cesta od chemie k umění začala pobytem v USA. Po spolupráci s americkým průkopníkem daguerrotypie Johnem Johnsonem si Mayall založil vlastní firmu ve Filadelfii a za svou práci získal první ocenění, například od Franklinova institutu. V roce 1846 se Mayall vrátil do Velké Británie, kde se setkal s William Turner, který svými obrazy železnic a rychlostí prorazil na novou malířskou půdu. Mayall v té době experimentoval se zdokonalováním procesu výroby daguerrotypií, aby rozšířil i škálu běžných formátů. Mayall tvrdil, že je schopen vyrobit největší daguerrotypie. Místo maximálního formátu 21,6 cm pracoval Mayall s formáty až 76 cm. Opakovaně tak prokázal, že je inovátorem a překonává technická omezení.
Mayall prorazil na Světové výstavě v Londýně v roce 1851. V legendárním Křišťálovém paláci byla médiu fotografie věnována speciální výstava se 700 daguerrotypiemi, mezi nimiž bylo 72 z Mayallovy ruky. Obdržel ocenění a byl oslavován především za své technické inovace. Tím se mu otevřela ekonomicky výhodná příležitost vytvářet portréty slavných osobností na zakázku. V 60. letech 19. století vytvořil několik portrétů pro královskou rodinu, které byly publikovány jako tzv. "carte de visit". Jednalo se o obrázky velikosti vizitky, které se staly sběratelským artiklem mezi veřejností. Pohlednice prince Alberta se za týden po jeho smrti prodalo asi 70 000 výtisků. S prodejem 500 000 obchodních karet ročně se Mayallovi nakonec podařilo dosáhnout ročního příjmu 12 000 liber. Tím si konečně zajistil svobodu pro svou technickou a uměleckou práci na tomto médiu. Svými "carte de visit" a barevnými daguerrotypiemi Mayall dobyl masový trh s fotografiemi a zavedl novou formu vnímání a vidění.
Stránka 1 / 2