Na obraze "Venuše v doprovodu nymf a amorků" z roku 1633 spojuje malíř Francesco Albani křesťanské tradice renesance, která je konceptuálním odkazem na znovuzrození, s klasicistními názory řecké a římské historie umění a mytologie. Boloňská škola, styl italského malířství s hlavním zaměřením na klasicismus a jeho erotickou až idylickou rozmanitost postav a forem, tvoří vůdčí koncepci malby. V tomto světle působí výběr postav na obraze radostně a poeticky, je prodchnut přirozeným klidem a půvabem. Co se týče volby barev, obraz naopak vypovídá o kontextu renesance a jejího barevného působení. Podívejme se však na obraz blíže.

Za prvé, pokud jde o název obrazu, ten je přesně v mezích zobrazované figurativnosti. Venuše, římská bohyně lásky a erotické touhy, leží nahá a polonahá na červeném křesle nebo pohovce připomínající trůn. Ústřední uspořádání centrální perspektivy doplňuje jemná látka z těžkého brokátu a její současná postava je zdůrazněna převládajícím ideálem krásy. V její bezprostřední blízkosti se nacházejí amorové, tj. okřídlené násobné podoby boha lásky Eróta, který jako zosobnění erotických tužeb nese také přídomek Amor. Stejně jako Amor v římské mytologii má i Erós u sebe toulec šípů, které po prostřelení srdce probudí lásku dotyčné osoby. Jeho rozpustilý a částečně chlapecký vzhled je vyjádřen konkrétně hravostí a v mnohém připomíná andělská zobrazení z křesťanské tradice. Venuše je stejně jako Amor a Eros římskou obdobou řecké bohyně Afrodity. S nataženýma nohama si nechává pilně upravovat chodidla od amora. Naproti tomu za ní stojí tři nymfy a upravují jí vlasy. Její sesterský vzhled odpovídá postavě Venuše, která sleduje jejich práci prostřednictvím zrcadla umístěného v levé ruce. Nymfy jsou stálými společnicemi některých bohů, přírodních duchů a božstev nižšího stupně, které jsou spojeny s háji, loukami, prameny i jinými přírodními útvary. Filigrán je také jejich tělo zabalené do látky, která částečně nebo zcela zakrývá jejich tělo. Další tři amorci stojí a sedí u stolu vlevo a z truhly se šperky podávají nymfám drobné cetky a ozdobné bordury jako ozdoby pro bohyni.

Co se týče krajiny, postavy se nacházejí v jižanském lučním háji, který je ohraničen četnými stromy (pravděpodobně modříny a borovicemi). V zadní části se houští otevírá a ukazuje horskou krajinu při vycházejícím nebo zapadajícím slunci. Poněkud ve stínu jsou tak zadní prostory, jejichž jedním z ústředních bodů je fontána umístěná vpravo. Na vrcholu kašny se nachází socha řeckého boha pastýřů Pana, rohatého křížence, kterého nosí mladíci. Jako bůh lesa a přírody leží na jejich rukou a hraje na dechový nástroj. Jako zátiší jsou vedle šperků pro Venuši v popředí dvě karafy a stříbrná miska se sladkými pochoutkami. Odložené toulce, luky a šípy malých amoretů leží rovněž vlevo vpředu v trávě. V dopadajícím světle, které vychází z levého horního rohu, se kůže Venuše a nymf jeví téměř bílá. V kontrastu s tím okolí zaujme čistými přírodními barvami, které vycházejí z reality. Jestliže pláště nymf v okrové a hnědé barvě působí poměrně střídmě a diskrétně, trůn se svou září v červené barvě odkazuje na náboženskou složku renesančních obrazů typickou pro tuto dobu. Barva zde představuje Ducha svatého i krev mučedníků. Modrá barva v podobě ultramarínu naproti tomu odpovídala zlatu a představovala nebeské a panské. V kombinaci s bílou kůží bohyně je opět zdůrazněna čistota nekonečna.

Barevně úchvatně navržený obraz si pohrává s krásou ženských těl, kterou lze prostřednictvím bohyně Venuše jako symbolu ženského půvabu přirovnat k všeobjímající lásce. Hravost mladické zamilovanosti je v její blízkosti omezena, stejně jako přirozeně vznikající touha. Venuši se spíše vzdává hold jako ztělesnění lásky, což se rozšiřuje na uctívání jako matky-ploditelky. Láska je středem.

---

Venuše navštěvovaná nymfami a amory · Francesco Albani
Prado, Madrid, Spain / Bridgeman Images