Britský Spitzweg, pozdější Hogarth? Ano i ne. Všichni tři byli úspěšnými malíři, Franz Carl Spitzweg (1808-1885) však až posmrtně, po druhé světové válce. Všechny tři zobrazují "společnost a její zvyky" s humorem. Ale William Hogarth (1697-1764), který je považován za zakladatele karikatury, je hořký jako žluč. Jeho rytiny ironicky a kousavě odhalují společnost 18. století. Naproti tomu obrazy Waltera Dendyho Sadlera (1854-1923) jsou - stejně jako Spitzwegovy obrazy - spíše humorné a svérázné. Stížnosti nejsou odhalovány se zlým úmyslem, ale zvláštnosti či výstřednosti jsou líčeny téměř s láskou. V případě Waltera Dendyho Sadlera je to také tím, že na rozdíl od Hogartha a Spitzwega není jeho tématem současná společnost. Z dnešního pohledu se samozřejmě jeho obrazy zdají staromódní - ale to platilo už za jeho života. Jeho obrazy se totiž "odehrávají" na přelomu 18. a 19. století, v předviktoriánské době, kdy průmyslová revoluce ještě nezasáhla všechny oblasti života, kdy čas ještě nebyl tak rychlý a život se nezdál tak těžký. Vyhýbal se "obtížným" tématům, všemu, co by mohlo vážně urazit, tj. politice nebo sportu, a líčil svému publiku "staré dobré časy", touhy středních vrstev, často s pomrkáváním. Nebyl v tom sám - existovala celá řada takzvaných žánrových malířů, kteří například ve venkovských idylách, hostincích nebo každodenních scénách sloužili očekáváním, potřebám a předsudkům své často ctižádostivé měšťanské klientely. Mnozí z nich pocházeli z düsseldorfské malířské školy, která byla v 19. století mezinárodně proslulá svou žánrovou malbou. Ovlivnil také Waltera Dendyho Sadlera, který v 70. letech 19. století strávil několik let studiem v Düsseldorfu.
Sadler byl mimořádně úspěšný již za svého života; vystavoval v britské umělecké instituci par excellence, Královské akademii, a v USA na počátku 20. století téměř neexistoval dům, kde by nebyl k vidění otisk jeho obrazů. Jeho díla dosahovala v Evropě a Americe vysokých cen, ještě v roce 2000 na aukci Sotheby's téměř 200 000 amerických dolarů. Možná právě Sadlerovy obrazy nám vytvořily obraz typického svérázného Angličana. Některé z nich by totiž mohly být také střípky ze života Jamese a slečny Sophie z filmu "Večeře pro jednoho" nebo puritánského páru v montypythonovském "Smyslu života". Sadler pro své "scénky" stavěl skutečné kulisy a jako modely si najímal sousedy z vesnice (do malého hnízda Hemingford Grey se přestěhoval v roce 1897), které bohatě vyzdobil ve stylu dob minulých. Vesnický personál a rekvizity byly často recyklovány pro několik obrazů, takže úsměv na tváři diváka vzniká i při rozpoznávání rozmarných skupin lidí na různých obrazech. Miloval interiéry, které byly již poněkud zabydlené, přeplněné cetkami a dekoracemi, a často si jako hlavní postavy svých miniatur vybíral starší lidi - jako lidský protějšek k zabydleným rekvizitám.
Britský Spitzweg, pozdější Hogarth? Ano i ne. Všichni tři byli úspěšnými malíři, Franz Carl Spitzweg (1808-1885) však až posmrtně, po druhé světové válce. Všechny tři zobrazují "společnost a její zvyky" s humorem. Ale William Hogarth (1697-1764), který je považován za zakladatele karikatury, je hořký jako žluč. Jeho rytiny ironicky a kousavě odhalují společnost 18. století. Naproti tomu obrazy Waltera Dendyho Sadlera (1854-1923) jsou - stejně jako Spitzwegovy obrazy - spíše humorné a svérázné. Stížnosti nejsou odhalovány se zlým úmyslem, ale zvláštnosti či výstřednosti jsou líčeny téměř s láskou. V případě Waltera Dendyho Sadlera je to také tím, že na rozdíl od Hogartha a Spitzwega není jeho tématem současná společnost. Z dnešního pohledu se samozřejmě jeho obrazy zdají staromódní - ale to platilo už za jeho života. Jeho obrazy se totiž "odehrávají" na přelomu 18. a 19. století, v předviktoriánské době, kdy průmyslová revoluce ještě nezasáhla všechny oblasti života, kdy čas ještě nebyl tak rychlý a život se nezdál tak těžký. Vyhýbal se "obtížným" tématům, všemu, co by mohlo vážně urazit, tj. politice nebo sportu, a líčil svému publiku "staré dobré časy", touhy středních vrstev, často s pomrkáváním. Nebyl v tom sám - existovala celá řada takzvaných žánrových malířů, kteří například ve venkovských idylách, hostincích nebo každodenních scénách sloužili očekáváním, potřebám a předsudkům své často ctižádostivé měšťanské klientely. Mnozí z nich pocházeli z düsseldorfské malířské školy, která byla v 19. století mezinárodně proslulá svou žánrovou malbou. Ovlivnil také Waltera Dendyho Sadlera, který v 70. letech 19. století strávil několik let studiem v Düsseldorfu.
Sadler byl mimořádně úspěšný již za svého života; vystavoval v britské umělecké instituci par excellence, Královské akademii, a v USA na počátku 20. století téměř neexistoval dům, kde by nebyl k vidění otisk jeho obrazů. Jeho díla dosahovala v Evropě a Americe vysokých cen, ještě v roce 2000 na aukci Sotheby's téměř 200 000 amerických dolarů. Možná právě Sadlerovy obrazy nám vytvořily obraz typického svérázného Angličana. Některé z nich by totiž mohly být také střípky ze života Jamese a slečny Sophie z filmu "Večeře pro jednoho" nebo puritánského páru v montypythonovském "Smyslu života". Sadler pro své "scénky" stavěl skutečné kulisy a jako modely si najímal sousedy z vesnice (do malého hnízda Hemingford Grey se přestěhoval v roce 1897), které bohatě vyzdobil ve stylu dob minulých. Vesnický personál a rekvizity byly často recyklovány pro několik obrazů, takže úsměv na tváři diváka vzniká i při rozpoznávání rozmarných skupin lidí na různých obrazech. Miloval interiéry, které byly již poněkud zabydlené, přeplněné cetkami a dekoracemi, a často si jako hlavní postavy svých miniatur vybíral starší lidi - jako lidský protějšek k zabydleným rekvizitám.
Stránka 1 / 1