Pietro Perugino se narodil jako Pietro di Christoforo Vannucci. Později přijal jméno Perugino podle svého rodného kraje Perugia. Byl italským renesančním malířem a patřil k umbrijské škole. Ačkoli byl sám velmi talentovaný a v počátcích své tvorby jistě dokázal dosáhnout velkého věhlasu, později byl rychle zastíněn jinými velkými umělci své doby. Jeho nejslavnějším žákem byl Rafael, který se od něj učil malovat fresky. Peruginův raný život, rodinné zázemí a podrobnosti o jeho vzdělání nejsou jednoznačně doloženy. S největší pravděpodobností byl nejprve žákem Fiorena di Lorenzo, středně známého perugijského malíře, a poté odešel do Arezza ke slavnému umbrijskému malíři Piero della Francesca. Jedním z jeho spolužáků ve Francescově ateliéru byl Luca Signorelli. Oba muži se zřejmě dobře znali, protože Signorelliho vliv byl patrný na některých Peruginových obrazech.
Během svého vzdělávání odešel Perugino do Florencie, kde začal pracovat v ateliéru malíře a sochaře Andrea del Verrocchia. Zde se také vzdělávali mladí Leonardo da Vinci, Filippino Lippi a Lorenzo di Credi. Kolem roku 1472 Perugino zřejmě dokončil své učednické období, protože byl přijat jako mistr do cechu svatého Lukáše. Nejprve se vrátil do Perugie, ale brzy ho papež Sixtus IV. povolal do Říma, aby namaloval několik fresek pro Sixtinskou kapli. Při práci mu pomáhal malíř Pinturicchio. Za to prý dostal asi třetinu honoráře. Tři z výjevů, které Perugino vytvořil v Sixtinské kapli, později Michelangelo zničil, aby uvolnil místo pro své vlastní dílo. Po dokončení práce na Sixtinské kapli se Perugino vrátil do Florencie. Jeho nejslavnějším dílem, které se dochovalo dodnes a které vytvořil pro Sixtinskou kapli, byl obraz "Kristus předává klíče Petrovi".
Léta 1490 až 1500 jsou považována za Peruginovo nejproduktivnější a umělecky nejvyzrálejší tvůrčí období. Poté se však zdálo, že jeho sláva upadá. Bylo to především proto, že stále opakoval dřívější motivy, často téměř rutinním způsobem. Kritičtí Florenťané se prý Peruginovi vysmívali za nedostatek fantazie. Ten svým kritikům pouze odpověděl, že ho kdysi chválili právě za tato díla, a proto nemají právo ho nyní kritizovat za stejné návrhy. Michelangelo prý Peruginovi dokonce řekl do očí, že ho považuje za břídila. Perugino se s tím nechtěl smířit a zažaloval Michelangela za pomluvu, ale neuspěl. Perugino opustil Florencii kolem roku 1505 a vrátil se do Umbrie, kde pracoval pro méně kritické publikum. V malování pokračoval až do konce a v roce 1523 podlehl moru. Perugino byl stejně jako mnoho dalších v té době pohřben v hromadném hrobě, takže dnes nikdo přesně neví, kde leží jeho ostatky.
Pietro Perugino se narodil jako Pietro di Christoforo Vannucci. Později přijal jméno Perugino podle svého rodného kraje Perugia. Byl italským renesančním malířem a patřil k umbrijské škole. Ačkoli byl sám velmi talentovaný a v počátcích své tvorby jistě dokázal dosáhnout velkého věhlasu, později byl rychle zastíněn jinými velkými umělci své doby. Jeho nejslavnějším žákem byl Rafael, který se od něj učil malovat fresky. Peruginův raný život, rodinné zázemí a podrobnosti o jeho vzdělání nejsou jednoznačně doloženy. S největší pravděpodobností byl nejprve žákem Fiorena di Lorenzo, středně známého perugijského malíře, a poté odešel do Arezza ke slavnému umbrijskému malíři Piero della Francesca. Jedním z jeho spolužáků ve Francescově ateliéru byl Luca Signorelli. Oba muži se zřejmě dobře znali, protože Signorelliho vliv byl patrný na některých Peruginových obrazech.
Během svého vzdělávání odešel Perugino do Florencie, kde začal pracovat v ateliéru malíře a sochaře Andrea del Verrocchia. Zde se také vzdělávali mladí Leonardo da Vinci, Filippino Lippi a Lorenzo di Credi. Kolem roku 1472 Perugino zřejmě dokončil své učednické období, protože byl přijat jako mistr do cechu svatého Lukáše. Nejprve se vrátil do Perugie, ale brzy ho papež Sixtus IV. povolal do Říma, aby namaloval několik fresek pro Sixtinskou kapli. Při práci mu pomáhal malíř Pinturicchio. Za to prý dostal asi třetinu honoráře. Tři z výjevů, které Perugino vytvořil v Sixtinské kapli, později Michelangelo zničil, aby uvolnil místo pro své vlastní dílo. Po dokončení práce na Sixtinské kapli se Perugino vrátil do Florencie. Jeho nejslavnějším dílem, které se dochovalo dodnes a které vytvořil pro Sixtinskou kapli, byl obraz "Kristus předává klíče Petrovi".
Léta 1490 až 1500 jsou považována za Peruginovo nejproduktivnější a umělecky nejvyzrálejší tvůrčí období. Poté se však zdálo, že jeho sláva upadá. Bylo to především proto, že stále opakoval dřívější motivy, často téměř rutinním způsobem. Kritičtí Florenťané se prý Peruginovi vysmívali za nedostatek fantazie. Ten svým kritikům pouze odpověděl, že ho kdysi chválili právě za tato díla, a proto nemají právo ho nyní kritizovat za stejné návrhy. Michelangelo prý Peruginovi dokonce řekl do očí, že ho považuje za břídila. Perugino se s tím nechtěl smířit a zažaloval Michelangela za pomluvu, ale neuspěl. Perugino opustil Florencii kolem roku 1505 a vrátil se do Umbrie, kde pracoval pro méně kritické publikum. V malování pokračoval až do konce a v roce 1523 podlehl moru. Perugino byl stejně jako mnoho dalších v té době pohřben v hromadném hrobě, takže dnes nikdo přesně neví, kde leží jeho ostatky.
Stránka 1 / 3