Marianne Stokesová byla rakouská malířka, která na přelomu století žila a tvořila v Anglii se svým manželem Adrianem Strokesem, rovněž malířem. Manželé hodně cestovali a byli v úzkém kontaktu s dalšími umělci. Raná, střední a pozdní tvorba Marianne Stokes ukazuje postupný přechod od olejomalby k temperě, stejně jako postupnou změnu ve výběru motivů a odhaluje různé vlivy současných trendů. Spolu s obrazy pro publikaci o své cestě do Maďarska po sobě zanechala také dílo s etnografickou expresivitou.
Vzdělání Marianne Stokeové vedlo z rodného Štýrského Hradce do Mnichova a Paříže. Během pobytu v roce 1883 v umělecké kolonii Pont-Aven se seznámila s Adrianem Stokesem, za kterého se v roce 1884 provdala. Manželé se přestěhovali do Anglie, ale hodně cestovali a často vyhledávali kontakty s uměleckými koloniemi, například v St Ives v Cornwallu, kde se Marianne Stokes stala členkou Newly School, nebo v dánském Skagenu. Marianne a Adrian patřili k hybným silám umělecké scény a Mariannina tvorba odrážela dojem, který v ní zanechaly kontakty s významnými umělci té doby.
Marianne Stokes začala svou kariéru v prostředí mnichovské školy, v okruhu svého učitele Wilhelma von Lindenschmitta, Gabriela von Hackla, Otto Seitze a zřejmě i Johanna Strausse, který jí v roce 1875 věnoval polku-mazurku "Světlo a stín". Rané dílo jako "Träumendes Mädchen" z roku 1875 ukazuje proč. První vývoj směrem k žánrovosti ukazuje "Der Milchkrug" z roku 1884.
Ve Francii se vliv malířů jako Jules Bastien Lepage a Jean Francois Millet je patrný. Do tohoto období spadají především krajiny a žánrové výjevy venkovského naturalismu, jako je Na cestě do polí (1885). Do této tradice patří i obrazy vytvořené v prostředí umělecké kolonie na ostrově St. Ives a pobyt ve Skagenu. V díle "Na poli vraného stehna" se Stoke zabývá impresionismem v roce 1890. Od 90. let 19. století převládá zájem o náboženské, mýtické a středověko-romantické náměty, což prozrazuje vliv prerafaelitů. Raným krokem tímto směrem je například "Žabí princ" podle bratří Grimmů z roku 1890, příkladem jsou díla jako "Anděl bavící svaté dítě" (1893) nebo "Aucassin a Nicolette" (1898). Od roku 1895 se Stokes stále více odkláněl od olejomalby k temperě, například v díle "Madona s dítětem" (1905). Cestu na Balkán manželé zdokumentovali v roce 1909 v knize "Hungary", pro kterou Marianne Stokesová vytvořila etnograficky hodnotné snímky. V roce 1912 se Marianne ujala návrhu gobelínu pro Williama Morrise. V roce 1908 pomáhala s transparenty pro Pochod sufražetek v Albert Hall. Marianne Stokes vystavovala na pařížském Salonu, několikrát pro Královskou akademii, v roce 1890 v Mnichově a na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893. Dnes se její díla nacházejí především v soukromých sbírkách.
Marianne Stokesová byla rakouská malířka, která na přelomu století žila a tvořila v Anglii se svým manželem Adrianem Strokesem, rovněž malířem. Manželé hodně cestovali a byli v úzkém kontaktu s dalšími umělci. Raná, střední a pozdní tvorba Marianne Stokes ukazuje postupný přechod od olejomalby k temperě, stejně jako postupnou změnu ve výběru motivů a odhaluje různé vlivy současných trendů. Spolu s obrazy pro publikaci o své cestě do Maďarska po sobě zanechala také dílo s etnografickou expresivitou.
Vzdělání Marianne Stokeové vedlo z rodného Štýrského Hradce do Mnichova a Paříže. Během pobytu v roce 1883 v umělecké kolonii Pont-Aven se seznámila s Adrianem Stokesem, za kterého se v roce 1884 provdala. Manželé se přestěhovali do Anglie, ale hodně cestovali a často vyhledávali kontakty s uměleckými koloniemi, například v St Ives v Cornwallu, kde se Marianne Stokes stala členkou Newly School, nebo v dánském Skagenu. Marianne a Adrian patřili k hybným silám umělecké scény a Mariannina tvorba odrážela dojem, který v ní zanechaly kontakty s významnými umělci té doby.
Marianne Stokes začala svou kariéru v prostředí mnichovské školy, v okruhu svého učitele Wilhelma von Lindenschmitta, Gabriela von Hackla, Otto Seitze a zřejmě i Johanna Strausse, který jí v roce 1875 věnoval polku-mazurku "Světlo a stín". Rané dílo jako "Träumendes Mädchen" z roku 1875 ukazuje proč. První vývoj směrem k žánrovosti ukazuje "Der Milchkrug" z roku 1884.
Ve Francii se vliv malířů jako Jules Bastien Lepage a Jean Francois Millet je patrný. Do tohoto období spadají především krajiny a žánrové výjevy venkovského naturalismu, jako je Na cestě do polí (1885). Do této tradice patří i obrazy vytvořené v prostředí umělecké kolonie na ostrově St. Ives a pobyt ve Skagenu. V díle "Na poli vraného stehna" se Stoke zabývá impresionismem v roce 1890. Od 90. let 19. století převládá zájem o náboženské, mýtické a středověko-romantické náměty, což prozrazuje vliv prerafaelitů. Raným krokem tímto směrem je například "Žabí princ" podle bratří Grimmů z roku 1890, příkladem jsou díla jako "Anděl bavící svaté dítě" (1893) nebo "Aucassin a Nicolette" (1898). Od roku 1895 se Stokes stále více odkláněl od olejomalby k temperě, například v díle "Madona s dítětem" (1905). Cestu na Balkán manželé zdokumentovali v roce 1909 v knize "Hungary", pro kterou Marianne Stokesová vytvořila etnograficky hodnotné snímky. V roce 1912 se Marianne ujala návrhu gobelínu pro Williama Morrise. V roce 1908 pomáhala s transparenty pro Pochod sufražetek v Albert Hall. Marianne Stokes vystavovala na pařížském Salonu, několikrát pro Královskou akademii, v roce 1890 v Mnichově a na Světové výstavě v Chicagu v roce 1893. Dnes se její díla nacházejí především v soukromých sbírkách.
Stránka 1 / 1