Leonhard Sandrock se narodil v roce 1867 ve Slezsku, jeho otec stejného jména byl farář, matka Luise pocházela z důstojnické rodiny. Po matčině smrti byli Leonhard a jeho bratr umístěni k pěstounům. Jeho malířské a kreslířské nadání se projevilo již v dětství a obzvláště si oblíbil lodě a mořské motivy. Jeho prvním dochovaným obrazem je lokomotiva namalovaná akvarelem, kterou namaloval, když mu bylo pět let. Přesto se musel věnovat vojenské kariéře a skončil v pěší jednotce pruské armády. Kvůli úrazu toho musí opět nechat, spadne z koně a od té doby má problémy s chůzí.
Nyní se alespoň může věnovat svému skutečnému talentu, v Berlíně studuje u německého malíře Hermanna Eschkeho, který se sám učil u mořských malířů. V roce 1898 se Sandrock stal členem Verein Berliner Künstler, nejstaršího uměleckého sdružení v Německu. Stejně jako jeho učitel podnikl řadu studijních cest, například do Holandska a Belgie, a poté se usadil zpět v Berlíně. Ožení se se Slezankou Ellou Schmidtovou a nastoupí do ateliéru v Berlíně-Friedenau. Námořní témata ho provázela po celý život a tato vášeň se ještě posílila dalšími cestami do Itálie, na Maltu, do Řecka a na Severní a Baltské moře. Jeho hlavními motivy se staly přístavy a přístavní města, zejména přístav Hamburk. Líbila se mu také průmyslová témata, lokomotivy a stroje. Tyto motivy a náměty byly před první světovou válkou velmi oblíbené a o jeho dílo se zajímala různá muzea. Jeho díla byla také otištěna a diskutována v uměleckých časopisech. Společně s dalšími umělci založil Klub berlínských krajinářů a stal se členem Svobodného sdružení berlínských grafiků (Freie Vereinigung der Graphiker zu Berlin). Pro Sandrocka je charakteristické používání výrazných barev a jeho velký cit pro techniku a detaily, stejně jako kombinace lidí a strojů.
Svá díla mohl často vystavovat na Velké berlínské výstavě umění, na Mezinárodní výstavě umění v Mnichově, ve své vlasti v Dolnoslezském uměleckém spolku a na mnoha výstavách s tematikou průmyslu a lodní dopravy. Jako představitel slezských umělců byl mimořádně žádaný i mimo svou vlast - a to i po své smrti v Berlíně v roce 1945. Na konci 20. století bylo jeho dílo znovuobjeveno (částečně díky obchodníkovi s uměním Eduardu Sabatierovi, který získal 300 Sandrockových olejomaleb), restaurováno a vystaveno v Námořním muzeu v Bremerhavenu, v Overbeckově muzeu v Brémách a na výstavě k poctě dramatika Gerharta Hauptmanna. Ačkoli autor své obrazy datuje jen zřídka, ukazují, jak se v průběhu desetiletí změnil průmysl a veřejná doprava. Díky jeho smyslu pro průmyslové a řemeslné detaily máme hlubší představu o nástupu industrializace dopravy.
Leonhard Sandrock se narodil v roce 1867 ve Slezsku, jeho otec stejného jména byl farář, matka Luise pocházela z důstojnické rodiny. Po matčině smrti byli Leonhard a jeho bratr umístěni k pěstounům. Jeho malířské a kreslířské nadání se projevilo již v dětství a obzvláště si oblíbil lodě a mořské motivy. Jeho prvním dochovaným obrazem je lokomotiva namalovaná akvarelem, kterou namaloval, když mu bylo pět let. Přesto se musel věnovat vojenské kariéře a skončil v pěší jednotce pruské armády. Kvůli úrazu toho musí opět nechat, spadne z koně a od té doby má problémy s chůzí.
Nyní se alespoň může věnovat svému skutečnému talentu, v Berlíně studuje u německého malíře Hermanna Eschkeho, který se sám učil u mořských malířů. V roce 1898 se Sandrock stal členem Verein Berliner Künstler, nejstaršího uměleckého sdružení v Německu. Stejně jako jeho učitel podnikl řadu studijních cest, například do Holandska a Belgie, a poté se usadil zpět v Berlíně. Ožení se se Slezankou Ellou Schmidtovou a nastoupí do ateliéru v Berlíně-Friedenau. Námořní témata ho provázela po celý život a tato vášeň se ještě posílila dalšími cestami do Itálie, na Maltu, do Řecka a na Severní a Baltské moře. Jeho hlavními motivy se staly přístavy a přístavní města, zejména přístav Hamburk. Líbila se mu také průmyslová témata, lokomotivy a stroje. Tyto motivy a náměty byly před první světovou válkou velmi oblíbené a o jeho dílo se zajímala různá muzea. Jeho díla byla také otištěna a diskutována v uměleckých časopisech. Společně s dalšími umělci založil Klub berlínských krajinářů a stal se členem Svobodného sdružení berlínských grafiků (Freie Vereinigung der Graphiker zu Berlin). Pro Sandrocka je charakteristické používání výrazných barev a jeho velký cit pro techniku a detaily, stejně jako kombinace lidí a strojů.
Svá díla mohl často vystavovat na Velké berlínské výstavě umění, na Mezinárodní výstavě umění v Mnichově, ve své vlasti v Dolnoslezském uměleckém spolku a na mnoha výstavách s tematikou průmyslu a lodní dopravy. Jako představitel slezských umělců byl mimořádně žádaný i mimo svou vlast - a to i po své smrti v Berlíně v roce 1945. Na konci 20. století bylo jeho dílo znovuobjeveno (částečně díky obchodníkovi s uměním Eduardu Sabatierovi, který získal 300 Sandrockových olejomaleb), restaurováno a vystaveno v Námořním muzeu v Bremerhavenu, v Overbeckově muzeu v Brémách a na výstavě k poctě dramatika Gerharta Hauptmanna. Ačkoli autor své obrazy datuje jen zřídka, ukazují, jak se v průběhu desetiletí změnil průmysl a veřejná doprava. Díky jeho smyslu pro průmyslové a řemeslné detaily máme hlubší představu o nástupu industrializace dopravy.
Stránka 1 / 1