Käthe Kollwitzová se se smrtí setkala již na počátku svého života. Tři její sourozenci zemřeli. Celý život vedla rozhovor se smrtí, napsala jednou její sestra. Ve dvaceti letech přišla Kollwitzová před přelomem století do Mnichova. Kollwitzová vyrůstala v Königsbergu a studovala na dívčí kreslířské škole v Berlíně. Do Mnichova přijela na přání svého otce. Ten měl obavy o její uměleckou kariéru, protože se zasnoubila se studentem medicíny Karlem Kollwitzem. V klidném Mnichově se jí líbilo. Její spolužáci se však Käthe posmívali. Na studenta umění, který byl zároveň zasnoubený s měšťanskou dívkou, se totiž nedívali příznivě. Kromě odsuzujících pohledů ostatních měla Kollwitzová potíže i po umělecké stránce. Podle jejího názoru byli ostatní v malování mnohem talentovanější. Když pak objevila brožuru o malování a kreslení, uvědomila si, že vlastně není malířka. Nyní se mohl rozvinout její skutečný talent. Díky kresbě dokázala Kollwitzová zdůraznit to podstatné v lidech jako málokdo jiný. Tak dokázala rozvinout umění tužky, práci s uhlím, perem a tužkou, na nejvyšší úroveň mistrovství. Díky interpretaci své doby dokázala objevit skutečnost, která zůstává většině umělců skryta.
Kollwitzová často doprovázela svého manžela k jeho pacientům a poznávala strádání v chudinských čtvrtích Berlína. Svým způsobem cítila krásu v utrpení a ponurosti proletářského života. Ze setkání s dělníky si Kollwitzová vypěstovala pocit povinnosti sloužit jim svým uměním. Přestože mnozí současníci neuznávali v umění smysluplnost, jejím nejvyšším ideálem bylo působit svým uměním.
Kollwitzová však nikdy nechtěla být vnímána pouze jako umělkyně proletariátu. Brzy si uvědomila, že lidé nemusí trpět jen kvůli svým třídním poměrům, ale také kvůli nevyhnutelným zákonům života, odloučení a smrti. Rok 1914 a s ním spojené vypuknutí první světové války její pohled na životní utrpení opět podtrhly. V době vypuknutí války měla Käthe Kollwitzová dva syny, Hanse a Petera. Peterovi bylo v době vypuknutí války 18 let a dobrovolně se přihlásil na frontu. Pouhých 18 dní poté, co Käthe Kollwitzová přivedla svého syna na nádraží, byl zabit v boji. Käthe Kollwitzová se nemohla se smrtí svého syna smířit.
Käthe Kollwitzová se se smrtí setkala již na počátku svého života. Tři její sourozenci zemřeli. Celý život vedla rozhovor se smrtí, napsala jednou její sestra. Ve dvaceti letech přišla Kollwitzová před přelomem století do Mnichova. Kollwitzová vyrůstala v Königsbergu a studovala na dívčí kreslířské škole v Berlíně. Do Mnichova přijela na přání svého otce. Ten měl obavy o její uměleckou kariéru, protože se zasnoubila se studentem medicíny Karlem Kollwitzem. V klidném Mnichově se jí líbilo. Její spolužáci se však Käthe posmívali. Na studenta umění, který byl zároveň zasnoubený s měšťanskou dívkou, se totiž nedívali příznivě. Kromě odsuzujících pohledů ostatních měla Kollwitzová potíže i po umělecké stránce. Podle jejího názoru byli ostatní v malování mnohem talentovanější. Když pak objevila brožuru o malování a kreslení, uvědomila si, že vlastně není malířka. Nyní se mohl rozvinout její skutečný talent. Díky kresbě dokázala Kollwitzová zdůraznit to podstatné v lidech jako málokdo jiný. Tak dokázala rozvinout umění tužky, práci s uhlím, perem a tužkou, na nejvyšší úroveň mistrovství. Díky interpretaci své doby dokázala objevit skutečnost, která zůstává většině umělců skryta.
Kollwitzová často doprovázela svého manžela k jeho pacientům a poznávala strádání v chudinských čtvrtích Berlína. Svým způsobem cítila krásu v utrpení a ponurosti proletářského života. Ze setkání s dělníky si Kollwitzová vypěstovala pocit povinnosti sloužit jim svým uměním. Přestože mnozí současníci neuznávali v umění smysluplnost, jejím nejvyšším ideálem bylo působit svým uměním.
Kollwitzová však nikdy nechtěla být vnímána pouze jako umělkyně proletariátu. Brzy si uvědomila, že lidé nemusí trpět jen kvůli svým třídním poměrům, ale také kvůli nevyhnutelným zákonům života, odloučení a smrti. Rok 1914 a s ním spojené vypuknutí první světové války její pohled na životní utrpení opět podtrhly. V době vypuknutí války měla Käthe Kollwitzová dva syny, Hanse a Petera. Peterovi bylo v době vypuknutí války 18 let a dobrovolně se přihlásil na frontu. Pouhých 18 dní poté, co Käthe Kollwitzová přivedla svého syna na nádraží, byl zabit v boji. Käthe Kollwitzová se nemohla se smrtí svého syna smířit.
Stránka 1 / 3