Jacques Emile Blanche byl nejmladším ze čtyř dětí ve velmi vážené francouzské lékařské rodině. Jeho otec Emile Blanche i dědeček byli psychiatři. Jejich slavná klinika na Montmartru byla vyhrazena jen pro velmi vybranou klientelu. V areálu kliniky žila i samotná rodina Blancheových, která udržovala kontakt s pacienty. Protože starší sourozenci Jacquese Emila zemřeli velmi brzy, rodiče se o něj starali o to víc, protože se báli, že ho také ztratí. Vyrůstal tedy v podstatě jako jedináček a nikdy nebyl puštěn z matčina dohledu. Blanche tedy nevyrůstal jako normální chlapec s kamarády na hraní. Jeho matka ho pravidelně brávala na nedělní salony, kde se setkávala a vyměňovala si názory se slavnými umělci a významnými osobnostmi své doby. Chlapec se tak poprvé seznámil s Edgarem Degasem, Henrim Fantinem-Latourem a pozorně naslouchal rozhovorům dospělých. Jeho vzdělání bylo tedy v tomto smyslu velmi neobvyklé. Ve 12 letech se mu poprvé dostalo organizovaného klasického školního vzdělání. V tomto věku také začalo jeho umělecké vzdělávání. Jeho rodiče najali Edmonda Maîtreho jako učitele výtvarné výchovy. Maître prý také později seznámil Blanche s Claudem Monetem, kterého velmi obdivoval. Maître také položil základy Blanchiny pozoruhodné sbírky umění. Přesvědčil ho, aby si pořídil svá první díla od Moneta a Cézanna.
Ve svých 18 letech se Blanche seznámila s Pierrem-Augustem Renoirem, kterého jeho matka pověřila namalováním několika dekorativních panelů v jejich novém domě. Blanche se ke zděšení své matky spřátelila se starším Renoirem a chtěla se u něj vyučit. Jeho matka však měla pocit, že impresionisté jsou příliš "obyčejní" a pro synovo vzdělání málo akademičtí. Místo toho ho poslala k Henrimu Gevexovi, dobrému příteli rodiny. Osmdesátá léta 19. století byla pro Blancheho kariéru velmi důležitá a tento rok označil za svůj nejšťastnější. V tomto období byl přijat jeho první obraz pro pařížský salon, Mladá žena na palubě lodi. Blanche pravidelně cestovala mezi Paříží a Londýnem, svým druhým domovem. Blanche se v mládí sice učil, ale byl považován spíše za malířského samouka a byl skutečně všestranně nadaný. Byl nejen talentovaným malířem, ale také skvělým spisovatelem. Později převzal několik pedagogických funkcí a v roce 1902 se stal ředitelem Académie de la Palette. Ačkoli Blanche namaloval také několik zátiší a krajin, největšího uznání se mu dostalo jako portrétistovi. Šlechtici, zámožná aristokracie a kolegové umělci mu rádi sedávali jako modelové.
Jacques Emile Blanche byl nejmladším ze čtyř dětí ve velmi vážené francouzské lékařské rodině. Jeho otec Emile Blanche i dědeček byli psychiatři. Jejich slavná klinika na Montmartru byla vyhrazena jen pro velmi vybranou klientelu. V areálu kliniky žila i samotná rodina Blancheových, která udržovala kontakt s pacienty. Protože starší sourozenci Jacquese Emila zemřeli velmi brzy, rodiče se o něj starali o to víc, protože se báli, že ho také ztratí. Vyrůstal tedy v podstatě jako jedináček a nikdy nebyl puštěn z matčina dohledu. Blanche tedy nevyrůstal jako normální chlapec s kamarády na hraní. Jeho matka ho pravidelně brávala na nedělní salony, kde se setkávala a vyměňovala si názory se slavnými umělci a významnými osobnostmi své doby. Chlapec se tak poprvé seznámil s Edgarem Degasem, Henrim Fantinem-Latourem a pozorně naslouchal rozhovorům dospělých. Jeho vzdělání bylo tedy v tomto smyslu velmi neobvyklé. Ve 12 letech se mu poprvé dostalo organizovaného klasického školního vzdělání. V tomto věku také začalo jeho umělecké vzdělávání. Jeho rodiče najali Edmonda Maîtreho jako učitele výtvarné výchovy. Maître prý také později seznámil Blanche s Claudem Monetem, kterého velmi obdivoval. Maître také položil základy Blanchiny pozoruhodné sbírky umění. Přesvědčil ho, aby si pořídil svá první díla od Moneta a Cézanna.
Ve svých 18 letech se Blanche seznámila s Pierrem-Augustem Renoirem, kterého jeho matka pověřila namalováním několika dekorativních panelů v jejich novém domě. Blanche se ke zděšení své matky spřátelila se starším Renoirem a chtěla se u něj vyučit. Jeho matka však měla pocit, že impresionisté jsou příliš "obyčejní" a pro synovo vzdělání málo akademičtí. Místo toho ho poslala k Henrimu Gevexovi, dobrému příteli rodiny. Osmdesátá léta 19. století byla pro Blancheho kariéru velmi důležitá a tento rok označil za svůj nejšťastnější. V tomto období byl přijat jeho první obraz pro pařížský salon, Mladá žena na palubě lodi. Blanche pravidelně cestovala mezi Paříží a Londýnem, svým druhým domovem. Blanche se v mládí sice učil, ale byl považován spíše za malířského samouka a byl skutečně všestranně nadaný. Byl nejen talentovaným malířem, ale také skvělým spisovatelem. Později převzal několik pedagogických funkcí a v roce 1902 se stal ředitelem Académie de la Palette. Ačkoli Blanche namaloval také několik zátiší a krajin, největšího uznání se mu dostalo jako portrétistovi. Šlechtici, zámožná aristokracie a kolegové umělci mu rádi sedávali jako modelové.
Stránka 1 / 2