Stejně jako u mnoha dalších ruských intelektuálů jeho generace měla ruská revoluce a bolševická nadvláda existenční dopad na život Ivana Jakovleviče Bilibina. V roce 1917, v roce revoluce, opustil tehdy již etablovaný umělec svou vlast a odešel do exilu. Po nuceném odchodu to dobrodruha táhlo do Arábie. Během následujících osmi let se umělec snažil uchytit v Egyptě, ale nakonec Káhiru opustil a rozhodl se žít v Paříži. Francouzské hlavní město se stalo útočištěm a domovem mnoha ruských exulantů, takže Bilibin rychle navázal kontakty v jejich kruzích. Komunita ruských exulantů zůstala jeho orientačním bodem v letech až do roku 1937. Umělec pracoval jako návrhář interiérů pro příslušníky ruské elity a navrhoval jejich pařížské rezidence. V politicky bouřlivých předválečných letech ve Francii však jeho život nabral neobvyklý směr. Ať už z přesvědčení, nebo z rostoucího stesku po domově, případně z obojího, se Bilibin v roce 1937 vrátil do Sovětského svazu a aktivně se podílel na budování sovětské umělecké scény. Již ve 30. letech 20. století vzhlížela evropská malířská, sochařská a architektonická avantgarda k SSSR a se zájmem sledovala tamní cestu. Bilibin tuto výzvu přijal ve svých 61 letech a stal se členem Všeruské akademie výtvarných umělců v Leningradě. O pouhých pět let později Bilibin zemřel během blokády Leningradu po napadení Sovětského svazu Třetí říší.
Politika hrála zásadní roli i v umělcově raném ruském tvůrčím období v letech do roku 1917. Ve svých 24 letech následoval intelektuální orientaci ruské elity na Západ a začal studovat umění v Mnichově. Po přestupu na uměleckou akademii v Petrohradě si Bilibin rychle získal vynikající pověst v oblasti novinové a knižní grafiky. Své poslání však šestadvacetiletý mladík našel až během projektu pro etnografické oddělení Muzea Mikuláše III. Jako fotograf a ilustrátor shromažďoval Bilibin v letech 1902-1904 doklady o staroruské vesnické kultuře. Kontakt se slovanskými kořeny ho přivedl k tomu, že se začal zabývat ruskými pohádkami a pověstmi, které ilustroval. Kromě toho pracoval jako vyhledávaný scénograf v nejslavnějších ruských divadlech.
Za revoluce v roce 1905 se Bilibin poprvé projevil jako pokrokový buržoazní radikál a poskytoval politické ilustrace pro satirický časopis "Zupel", což ho přivedlo do hledáčku carské tajné policie. V roce 1906 byl časopis oficiálně zakázán a od té doby se umělec soustředil na etnografický výzkum, knižní ilustrace a divadelní tvorbu. Ruská kultura všedního dne a zvláštnosti ruské duše ho v následujících letech nepustily a revoluční události jara 1917 přivítal. S rodícím se vítězstvím bolševiků a vznikem Sovětského svazu však měšťan nakonec vyvodil důsledky a svou vlast opustil, aniž by ji však zcela opustil.
Stejně jako u mnoha dalších ruských intelektuálů jeho generace měla ruská revoluce a bolševická nadvláda existenční dopad na život Ivana Jakovleviče Bilibina. V roce 1917, v roce revoluce, opustil tehdy již etablovaný umělec svou vlast a odešel do exilu. Po nuceném odchodu to dobrodruha táhlo do Arábie. Během následujících osmi let se umělec snažil uchytit v Egyptě, ale nakonec Káhiru opustil a rozhodl se žít v Paříži. Francouzské hlavní město se stalo útočištěm a domovem mnoha ruských exulantů, takže Bilibin rychle navázal kontakty v jejich kruzích. Komunita ruských exulantů zůstala jeho orientačním bodem v letech až do roku 1937. Umělec pracoval jako návrhář interiérů pro příslušníky ruské elity a navrhoval jejich pařížské rezidence. V politicky bouřlivých předválečných letech ve Francii však jeho život nabral neobvyklý směr. Ať už z přesvědčení, nebo z rostoucího stesku po domově, případně z obojího, se Bilibin v roce 1937 vrátil do Sovětského svazu a aktivně se podílel na budování sovětské umělecké scény. Již ve 30. letech 20. století vzhlížela evropská malířská, sochařská a architektonická avantgarda k SSSR a se zájmem sledovala tamní cestu. Bilibin tuto výzvu přijal ve svých 61 letech a stal se členem Všeruské akademie výtvarných umělců v Leningradě. O pouhých pět let později Bilibin zemřel během blokády Leningradu po napadení Sovětského svazu Třetí říší.
Politika hrála zásadní roli i v umělcově raném ruském tvůrčím období v letech do roku 1917. Ve svých 24 letech následoval intelektuální orientaci ruské elity na Západ a začal studovat umění v Mnichově. Po přestupu na uměleckou akademii v Petrohradě si Bilibin rychle získal vynikající pověst v oblasti novinové a knižní grafiky. Své poslání však šestadvacetiletý mladík našel až během projektu pro etnografické oddělení Muzea Mikuláše III. Jako fotograf a ilustrátor shromažďoval Bilibin v letech 1902-1904 doklady o staroruské vesnické kultuře. Kontakt se slovanskými kořeny ho přivedl k tomu, že se začal zabývat ruskými pohádkami a pověstmi, které ilustroval. Kromě toho pracoval jako vyhledávaný scénograf v nejslavnějších ruských divadlech.
Za revoluce v roce 1905 se Bilibin poprvé projevil jako pokrokový buržoazní radikál a poskytoval politické ilustrace pro satirický časopis "Zupel", což ho přivedlo do hledáčku carské tajné policie. V roce 1906 byl časopis oficiálně zakázán a od té doby se umělec soustředil na etnografický výzkum, knižní ilustrace a divadelní tvorbu. Ruská kultura všedního dne a zvláštnosti ruské duše ho v následujících letech nepustily a revoluční události jara 1917 přivítal. S rodícím se vítězstvím bolševiků a vznikem Sovětského svazu však měšťan nakonec vyvodil důsledky a svou vlast opustil, aniž by ji však zcela opustil.
Stránka 1 / 2