Když Heinrich Zille po přelomu století kreslil a karikoval, byl Berlín ještě daleko od zlatých dvacátých let, která slibovala dočasné rozptýlení od bídy svým třpytivým světem extáze a nadbytku. V popředí stále stála chudoba a strádání, bezútěšná každodennost v berlínských činžácích, která způsobovala alkoholové výlevy v barech a kvůli níž byla pro přežití rodin nezbytná dětská práce.
Zille se vyučil litografem, což v 19. století nebylo zaměňováno s výrobou uměleckých litografií, ale odpovídalo čistě technické profesi v tiskařském oboru. Současně se soukromě učil výtvarné výchově, ale uměleckou tvorbou se nevyznamenal. Třicet let pracoval jako litograf ve "Photographische Gesellschaft Berlin", než byl ve svých padesáti letech nečekaně propuštěn. Bez toho by se pravděpodobně nikdy neodvážil k samostatné umělecké tvorbě. Zille věnoval své motivy malým lidem ve městě. S humorem a zároveň sociální kritikou ukazoval dvorky, zábavní míle nebo rohy ulic; jeho "Milljöh" byl proletariát. Tyto scény, které Zille často komentuje a které se svou strukturou téměř podobají komiksům, dodnes neztratily nic ze svého humoru a zároveň působivosti. Berlíňané mu říkali "Pinselheinrich", tak rádi si pro všechno a pro každého našli vlastní jméno, volně podle berlínského chrapláku. Zille se proslavil také svými portrétními kresbami, které ho opravňovaly k přijetí do Berlínské secese. V jeho díle tak najdeme portréty Ernsta Barlacha, Lyonela Feiningera, Max Liebermann a v neposlední řadě Käthe Kollwitz. S ním ho pojilo dlouholeté přátelství, které bylo pravděpodobně způsobeno tím, že se oba zasazovali o stejná témata a odsuzovali křivdy v chudém prostředí. V polovině 20. let byl Zille na návrh Maxe Liebermanna přijat na Pruskou akademii umění, kde získal titul profesora. Až do jeho smrti se v Berlíně v dnešním Friedrichstadtpalastu každoročně konal "Hofball bei Zille" (Dvorní ples u Zilleho), dobročinný ples, na který se návštěvníci oblékali do Zilleho kostýmů typických pro toto prostředí. Jeho 70. narozeniny se slavily ve velkém stylu a v Märkisches Museum (dnes součást berlínského Stadtmuseum) byla vystavena retrospektiva jeho tvorby.
Nájemní domy, hospody a nevěstince zůstaly jeho hlavním tématem až do konce života, kdy stále více trpěl dnou a cukrovkou. První světová válka a rychlý růst velkoměsta mu zajistily, že mu nikdy nedošly motivy točící se kolem bídy, prostituce, alkoholu a soudnictví. Město Berlín si Zilleho připomíná různými sochami a samozřejmě je zde i vlastní Zilleho muzeum, kde jsou k vidění i fotografie Heinricha Zilleho, které mu byly připsány až v 60. letech 20. století. Tyto fotografie, které pořídil, jsou ještě strašidelnější než jeho kresby, protože zde nic nepřehlédl ani nekomentoval.
Když Heinrich Zille po přelomu století kreslil a karikoval, byl Berlín ještě daleko od zlatých dvacátých let, která slibovala dočasné rozptýlení od bídy svým třpytivým světem extáze a nadbytku. V popředí stále stála chudoba a strádání, bezútěšná každodennost v berlínských činžácích, která způsobovala alkoholové výlevy v barech a kvůli níž byla pro přežití rodin nezbytná dětská práce.
Zille se vyučil litografem, což v 19. století nebylo zaměňováno s výrobou uměleckých litografií, ale odpovídalo čistě technické profesi v tiskařském oboru. Současně se soukromě učil výtvarné výchově, ale uměleckou tvorbou se nevyznamenal. Třicet let pracoval jako litograf ve "Photographische Gesellschaft Berlin", než byl ve svých padesáti letech nečekaně propuštěn. Bez toho by se pravděpodobně nikdy neodvážil k samostatné umělecké tvorbě. Zille věnoval své motivy malým lidem ve městě. S humorem a zároveň sociální kritikou ukazoval dvorky, zábavní míle nebo rohy ulic; jeho "Milljöh" byl proletariát. Tyto scény, které Zille často komentuje a které se svou strukturou téměř podobají komiksům, dodnes neztratily nic ze svého humoru a zároveň působivosti. Berlíňané mu říkali "Pinselheinrich", tak rádi si pro všechno a pro každého našli vlastní jméno, volně podle berlínského chrapláku. Zille se proslavil také svými portrétními kresbami, které ho opravňovaly k přijetí do Berlínské secese. V jeho díle tak najdeme portréty Ernsta Barlacha, Lyonela Feiningera, Max Liebermann a v neposlední řadě Käthe Kollwitz. S ním ho pojilo dlouholeté přátelství, které bylo pravděpodobně způsobeno tím, že se oba zasazovali o stejná témata a odsuzovali křivdy v chudém prostředí. V polovině 20. let byl Zille na návrh Maxe Liebermanna přijat na Pruskou akademii umění, kde získal titul profesora. Až do jeho smrti se v Berlíně v dnešním Friedrichstadtpalastu každoročně konal "Hofball bei Zille" (Dvorní ples u Zilleho), dobročinný ples, na který se návštěvníci oblékali do Zilleho kostýmů typických pro toto prostředí. Jeho 70. narozeniny se slavily ve velkém stylu a v Märkisches Museum (dnes součást berlínského Stadtmuseum) byla vystavena retrospektiva jeho tvorby.
Nájemní domy, hospody a nevěstince zůstaly jeho hlavním tématem až do konce života, kdy stále více trpěl dnou a cukrovkou. První světová válka a rychlý růst velkoměsta mu zajistily, že mu nikdy nedošly motivy točící se kolem bídy, prostituce, alkoholu a soudnictví. Město Berlín si Zilleho připomíná různými sochami a samozřejmě je zde i vlastní Zilleho muzeum, kde jsou k vidění i fotografie Heinricha Zilleho, které mu byly připsány až v 60. letech 20. století. Tyto fotografie, které pořídil, jsou ještě strašidelnější než jeho kresby, protože zde nic nepřehlédl ani nekomentoval.
Stránka 1 / 1