Historie každého národa se odráží i v jeho uměleckých dílech. To platí zejména pro národ s tak složitou historií, jakou mají Maďaři. Gyula Benczúr byl jedním z těch umělců, kteří se věnovali snímkům z maďarské minulosti.
Narodil se v roce 1844 v Nyíregiháze na samém východě země a jako čtyřletý se s rodinou přestěhoval do Košic na území dnešního Slovenska, které se tehdy nazývalo "Horní Uhry" a bylo stále součástí Uherského království v k.u.k. Duální monarchie. V Košicích se učil kreslit u rakouského historického malíře Franze Geylinga, od roku 1861 studoval malbu na Královské bavorské akademii v Mnichově, například u Karl Theodor von Piloty.
V roce 1870 se v Uhrách konala celostátní soutěž historických obrazů a Benczúr v ní debutoval obrazem "Křest svatého Štěpána" (v originále Vajk megkeresztelése) a zvítězil hned na první pokus. Vrátil se do Mnichova, přijímal zakázky od krále Ludvíka II. a byl členem "revolučního" uměleckého společenství Allotria, jehož nejznámějším členem je dnes patrně karikaturista Wilhelm Busch. Benczúr neilustroval Buschova "Maxe a Mořice" apod., ale ilustroval některá díla Friedricha Schillera. Některé fresky na mnichovské radnici a v Maximilianeu - od roku 1949 sídle bavorského parlamentu - jsou koprodukcí Benczura a Pilotyho.
Benczúr žil u Starnberského jezera až do roku 1888, poté se vrátil do vlasti a nastoupil na místo profesora na "malířské škole".
Benczúr maloval portréty králů, šlechticů a významných současníků, ale jeho specialitou zůstávaly velkoformátové "historické obrazy" s hrou světla a stínu. Patří mezi ně "Loučení Laszla Hunyadiho" (uherského válečníka, který byl v roce 1457 zrazen a sťat vlastním králem), "Zatčení Františka II. Rákoczyho" (po neúspěšném povstání uherské šlechty proti habsburské dynastii v roce 1701) a "Obléhání Budína" (které skončilo v roce 1686 vyhnáním Osmanů z pozdějšího hlavního města Uher, Budapešti). Kromě antických (např. Kleopatřina smrt nebo smrt Narcise) nebo biblických námětů ("Adam a Eva") maloval také autoportréty, skupinové obrazy své rodiny nebo přírodní díla, jako je "Čtenář v lese".
Gyula Benczúr zemřel v roce 1920 ve věku 76 let v Szécsény. Maďarský mistr dějepisu na vlastní kůži zažil osamostatnění Maďarska od dualistické monarchie a jeho současnou degradaci na zbytkový stát v důsledku ztráty rozsáhlých území ve prospěch nových sousedních států Rumunska a Československa a následné politické boje o směřování republiky.
Historie každého národa se odráží i v jeho uměleckých dílech. To platí zejména pro národ s tak složitou historií, jakou mají Maďaři. Gyula Benczúr byl jedním z těch umělců, kteří se věnovali snímkům z maďarské minulosti.
Narodil se v roce 1844 v Nyíregiháze na samém východě země a jako čtyřletý se s rodinou přestěhoval do Košic na území dnešního Slovenska, které se tehdy nazývalo "Horní Uhry" a bylo stále součástí Uherského království v k.u.k. Duální monarchie. V Košicích se učil kreslit u rakouského historického malíře Franze Geylinga, od roku 1861 studoval malbu na Královské bavorské akademii v Mnichově, například u Karl Theodor von Piloty.
V roce 1870 se v Uhrách konala celostátní soutěž historických obrazů a Benczúr v ní debutoval obrazem "Křest svatého Štěpána" (v originále Vajk megkeresztelése) a zvítězil hned na první pokus. Vrátil se do Mnichova, přijímal zakázky od krále Ludvíka II. a byl členem "revolučního" uměleckého společenství Allotria, jehož nejznámějším členem je dnes patrně karikaturista Wilhelm Busch. Benczúr neilustroval Buschova "Maxe a Mořice" apod., ale ilustroval některá díla Friedricha Schillera. Některé fresky na mnichovské radnici a v Maximilianeu - od roku 1949 sídle bavorského parlamentu - jsou koprodukcí Benczura a Pilotyho.
Benczúr žil u Starnberského jezera až do roku 1888, poté se vrátil do vlasti a nastoupil na místo profesora na "malířské škole".
Benczúr maloval portréty králů, šlechticů a významných současníků, ale jeho specialitou zůstávaly velkoformátové "historické obrazy" s hrou světla a stínu. Patří mezi ně "Loučení Laszla Hunyadiho" (uherského válečníka, který byl v roce 1457 zrazen a sťat vlastním králem), "Zatčení Františka II. Rákoczyho" (po neúspěšném povstání uherské šlechty proti habsburské dynastii v roce 1701) a "Obléhání Budína" (které skončilo v roce 1686 vyhnáním Osmanů z pozdějšího hlavního města Uher, Budapešti). Kromě antických (např. Kleopatřina smrt nebo smrt Narcise) nebo biblických námětů ("Adam a Eva") maloval také autoportréty, skupinové obrazy své rodiny nebo přírodní díla, jako je "Čtenář v lese".
Gyula Benczúr zemřel v roce 1920 ve věku 76 let v Szécsény. Maďarský mistr dějepisu na vlastní kůži zažil osamostatnění Maďarska od dualistické monarchie a jeho současnou degradaci na zbytkový stát v důsledku ztráty rozsáhlých území ve prospěch nových sousedních států Rumunska a Československa a následné politické boje o směřování republiky.
Stránka 1 / 1