Gustave Caillebotte byl nejstarším ze tří synů Martiala Caillebotta a jeho třetí ženy Céleste Daufresne. Rodina patřila k pařížské vyšší třídě a byla velmi bohatá. Martial Caillebotte byl dědicem textilní a plátenické firmy, která zásobovala francouzskou armádu. Kromě toho působil také jako soudce obchodního soudu. Díky svému bohatství si kromě městského paláce v Paříži mohli dovolit i rozlehlé venkovské sídlo v malém městě za Paříží. Od svých 12 let zde Gustave Caillebotte trávil mnoho letních prázdnin. Pravděpodobně v této době začal kreslit, inspirován okolím. Přes svůj raný zájem o umění získal klasičtější vzdělání, vystudoval práva a získal úřední licenci pro výkon právnické praxe. Krátce po ukončení studia vypukla prusko-francouzská válka a Caillebotte byl povolán do armády. Po devíti měsících byl propuštěn ze služby a vrátil se do Paříže.
Caillebotte se nyní rozhodl začít vážně malovat. V ateliéru Leon Bonnat se naučil základy, aby se připravil na přijímací zkoušky na École des Beaux-Arts. Přestože byl nakonec na akademii přijat, navštěvoval jen málo hodin. Místo toho se seznámil s řadou umělců, kteří nebyli spojeni s Akademií, a spřátelil se s nimi. Byly mezi nimi Pierre Auguste Renoir, Edgar Degas, Claude Monet nebo Giuseppe de Nittis. Byl přítomen první výstavě impresionistů, ale svá díla zde vystavoval až o několik let později. V témže roce zemřel jeho otec a Caillebotte ve svých 25 letech získal značné jmění. Stal se jedním z největších mecenášů impresionistů a získal mnoho děl Moneta, Renoira, Pissarra, Cézanna a dalších. Monetovi prý dokonce zaplatil náklady na pronájem jeho ateliéru.
Caillebotte prokázal velkou službu impresionistům i po své smrti. V závěti napsal, že jeho rozsáhlá sbírka umění připadne po jeho smrti francouzské vládě. Na jeho žádost měla být tato díla vystavena v Lucemburském paláci a později v Louvru. Caillebotte zřejmě už za svého života tušil, že jinak by díla impresionistů zůstala zapomenuta v nejvzdálenějších muzeích země. Spor o toto uspořádání pokračoval i po jeho smrti a nakonec jej o několik let později prosadili jeho zástupci Pierre-Auguste Renoir a jeho bratr Martial. Ačkoli byl Gustave Caillebotte sám o sobě talentovaným umělcem, uznání se mu dostalo až dlouho po jeho smrti. Bylo to hlavně proto, že díky svému bohatství nikdy necítil finanční tlak na prodej svých obrazů. Většina jeho děl tak zůstala v držení rodiny a dlouho zůstávala skryta před zraky veřejnosti. Zvláštností jeho díla bylo spojení impresionismu a realismu.
Gustave Caillebotte byl nejstarším ze tří synů Martiala Caillebotta a jeho třetí ženy Céleste Daufresne. Rodina patřila k pařížské vyšší třídě a byla velmi bohatá. Martial Caillebotte byl dědicem textilní a plátenické firmy, která zásobovala francouzskou armádu. Kromě toho působil také jako soudce obchodního soudu. Díky svému bohatství si kromě městského paláce v Paříži mohli dovolit i rozlehlé venkovské sídlo v malém městě za Paříží. Od svých 12 let zde Gustave Caillebotte trávil mnoho letních prázdnin. Pravděpodobně v této době začal kreslit, inspirován okolím. Přes svůj raný zájem o umění získal klasičtější vzdělání, vystudoval práva a získal úřední licenci pro výkon právnické praxe. Krátce po ukončení studia vypukla prusko-francouzská válka a Caillebotte byl povolán do armády. Po devíti měsících byl propuštěn ze služby a vrátil se do Paříže.
Caillebotte se nyní rozhodl začít vážně malovat. V ateliéru Leon Bonnat se naučil základy, aby se připravil na přijímací zkoušky na École des Beaux-Arts. Přestože byl nakonec na akademii přijat, navštěvoval jen málo hodin. Místo toho se seznámil s řadou umělců, kteří nebyli spojeni s Akademií, a spřátelil se s nimi. Byly mezi nimi Pierre Auguste Renoir, Edgar Degas, Claude Monet nebo Giuseppe de Nittis. Byl přítomen první výstavě impresionistů, ale svá díla zde vystavoval až o několik let později. V témže roce zemřel jeho otec a Caillebotte ve svých 25 letech získal značné jmění. Stal se jedním z největších mecenášů impresionistů a získal mnoho děl Moneta, Renoira, Pissarra, Cézanna a dalších. Monetovi prý dokonce zaplatil náklady na pronájem jeho ateliéru.
Caillebotte prokázal velkou službu impresionistům i po své smrti. V závěti napsal, že jeho rozsáhlá sbírka umění připadne po jeho smrti francouzské vládě. Na jeho žádost měla být tato díla vystavena v Lucemburském paláci a později v Louvru. Caillebotte zřejmě už za svého života tušil, že jinak by díla impresionistů zůstala zapomenuta v nejvzdálenějších muzeích země. Spor o toto uspořádání pokračoval i po jeho smrti a nakonec jej o několik let později prosadili jeho zástupci Pierre-Auguste Renoir a jeho bratr Martial. Ačkoli byl Gustave Caillebotte sám o sobě talentovaným umělcem, uznání se mu dostalo až dlouho po jeho smrti. Bylo to hlavně proto, že díky svému bohatství nikdy necítil finanční tlak na prodej svých obrazů. Většina jeho děl tak zůstala v držení rodiny a dlouho zůstávala skryta před zraky veřejnosti. Zvláštností jeho díla bylo spojení impresionismu a realismu.
Stránka 1 / 5