Stránka 1 / 5
Zrcadlově koncipované jezerní krajiny, autoportréty jako reflexe podstaty sebe sama a přírody - to jsou ústřední motivy, které švýcarského malíře Ferdinanda Hodlera (1853-1918) provázely po celý život.
Na počátku filmu, již v roce 1896, si Hodler nenechá ujít příležitost, aby se představil na slavnostním zahájení ženevské národní výstavy v hlučném shonu návštěvníků a kolegů umělců mávajících klobouky. Rysy obličeje a postava štíhlého muže s plnovousem, oblečeného v obleku a buřince, odpovídají těm, které nakreslil na svých autoportrétech. Obrysy jeho očí a uší mají stejný tvar jako na současných fotografiích. Scénu zvěčněnou na celuloidu, která je Hodlerovým pohyblivým obrazem, zdokumentoval sám autor ve svých poznámkách. Vznikl v době, kdy se malířův rozlet v Thunu blížil k prudkému úpadku.
Zpočátku byl mladý Hodler, který vyrůstal v chudých poměrech, propagován jako mimořádný, nadějný talent. Získal dosud neochvějný souhlas akademií a uměleckých kritiků, byla mu nabízena pedagogická místa a samostatné výstavy. Svými panoramatickými krajinomalbami se rychle prosadil na ženevské umělecké scéně. Hodler cestoval po Evropě a brzy se stal nejznámějším švýcarským malířem. I dnes dosahují jeho obrazy rekordních cen: Ženevské jezero ze Saint-Prex dosáhlo v roce 2007 v aukci ceny přes 10 milionů eur a stalo se tak nejdražším obrazem ve Švýcarsku.
Po vypuknutí druhé světové války se situace konečně obrátila. Hodlerova kritika agresivních akcí Němců, zejména bombardování katedrály v Remeši, se stala terčem útoků německého tisku. Mnichovská secese si nenechala ujít příležitost umělce veřejně očernit. Zatímco okruh kolem Blaue Reiter, zahrnující Alexej von Jawlensky, Franz Marc, Paul Klee a Wassily Kandinsky, pořádal společné výstavy německých, holandských, ruských a francouzských umělců, akreditovaná mnichovská umělecká elita propadla nacionalistické propagandě a Hodlerovo prohlášení označila za "projev zlomyslného sentimentu"."Kdo žije ve Švýcarsku, má jméno, které zní přece jen německy, a nechce pochopit, o co v této válce jde, a neví, jak mnoho naše Německo znamená pro morálku Evropy, ba že na našem vítězství závisí zachování nejvyšších kulturních statků, tomu chybí vnitřní vzdělání, které je prvním, co tvoří velkého umělce." Bezprostředním důsledkem bylo Hodlerovo vyloučení z nejvýznamnějších uměleckých sdružení. Obraz Exodus německých studentů do války za nezávislost z roku 1813, klenot Univerzity Friedricha Schillera v Jeně, musel být vyvěšen a prodán. Hodlerova mezinárodní kariéra tak byla ukončena. Památku na tohoto symbolistu, jemuž jsou dnes věnovány výstavy v nejslavnějších světových muzeích, si uchovali pouze jeho švýcarští krajané.
Zrcadlově koncipované jezerní krajiny, autoportréty jako reflexe podstaty sebe sama a přírody - to jsou ústřední motivy, které švýcarského malíře Ferdinanda Hodlera (1853-1918) provázely po celý život.
Na počátku filmu, již v roce 1896, si Hodler nenechá ujít příležitost, aby se představil na slavnostním zahájení ženevské národní výstavy v hlučném shonu návštěvníků a kolegů umělců mávajících klobouky. Rysy obličeje a postava štíhlého muže s plnovousem, oblečeného v obleku a buřince, odpovídají těm, které nakreslil na svých autoportrétech. Obrysy jeho očí a uší mají stejný tvar jako na současných fotografiích. Scénu zvěčněnou na celuloidu, která je Hodlerovým pohyblivým obrazem, zdokumentoval sám autor ve svých poznámkách. Vznikl v době, kdy se malířův rozlet v Thunu blížil k prudkému úpadku.
Zpočátku byl mladý Hodler, který vyrůstal v chudých poměrech, propagován jako mimořádný, nadějný talent. Získal dosud neochvějný souhlas akademií a uměleckých kritiků, byla mu nabízena pedagogická místa a samostatné výstavy. Svými panoramatickými krajinomalbami se rychle prosadil na ženevské umělecké scéně. Hodler cestoval po Evropě a brzy se stal nejznámějším švýcarským malířem. I dnes dosahují jeho obrazy rekordních cen: Ženevské jezero ze Saint-Prex dosáhlo v roce 2007 v aukci ceny přes 10 milionů eur a stalo se tak nejdražším obrazem ve Švýcarsku.
Po vypuknutí druhé světové války se situace konečně obrátila. Hodlerova kritika agresivních akcí Němců, zejména bombardování katedrály v Remeši, se stala terčem útoků německého tisku. Mnichovská secese si nenechala ujít příležitost umělce veřejně očernit. Zatímco okruh kolem Blaue Reiter, zahrnující Alexej von Jawlensky, Franz Marc, Paul Klee a Wassily Kandinsky, pořádal společné výstavy německých, holandských, ruských a francouzských umělců, akreditovaná mnichovská umělecká elita propadla nacionalistické propagandě a Hodlerovo prohlášení označila za "projev zlomyslného sentimentu"."Kdo žije ve Švýcarsku, má jméno, které zní přece jen německy, a nechce pochopit, o co v této válce jde, a neví, jak mnoho naše Německo znamená pro morálku Evropy, ba že na našem vítězství závisí zachování nejvyšších kulturních statků, tomu chybí vnitřní vzdělání, které je prvním, co tvoří velkého umělce." Bezprostředním důsledkem bylo Hodlerovo vyloučení z nejvýznamnějších uměleckých sdružení. Obraz Exodus německých studentů do války za nezávislost z roku 1813, klenot Univerzity Friedricha Schillera v Jeně, musel být vyvěšen a prodán. Hodlerova mezinárodní kariéra tak byla ukončena. Památku na tohoto symbolistu, jemuž jsou dnes věnovány výstavy v nejslavnějších světových muzeích, si uchovali pouze jeho švýcarští krajané.