Od Edmunda Josepha Sullivana by se dala očekávat zcela jiná kariéra. Přestože jeho otec byl sám umělcem a ředitelem Hastings School of Arts, Edmund se původně vzdělával v jezuitské internátní škole. Umělecké vzdělání získal zpočátku doma a teprve později u svého otce. Nebylo by tedy překvapivé, kdyby se v životě vydal jinou cestou nebo následoval otcův umělecký příklad. Vše se však mělo vyvinout jinak.
Sullivan se více zajímal o dobové trendy, grafický design a knižní ilustrace. Už o dva roky později přišel o první místo ilustrátora v Daily Graphic, protože jeho ilustrace byly příliš umělecké! Po období na volné noze našel správné prostředí v časopise Pall Mall Budget, kde nový šéfredaktor kolem sebe shromáždil oddané umělce, kteří drží prst na tepu. Tento okruh spolupracovníků zůstal pro Sullivana důležitým prostředím po celý život, z něhož čerpal mnoho svých zakázek. Do tohoto okruhu patřili jeho budoucí manželka Frances Louise Williamsová, Aubrey Beardsley, S. Hatrick a Joseph Pennell. Sullivan se brzy stal žádaným ilustrátorem knih.
Sullivanův umělecký vývoj lze sledovat prostřednictvím milníků jeho tvorby. Obecně lze jeho styl charakterizovat jako směs anglického ilustračního stylu od roku 1860 a vlivů secese s příklonem k romantickému nádechu, který chybí například v díle jeho kolegy Beardsleyho. Vycházíme-li z jeho nejdůležitějších zakázek, můžeme z nich vyčíst, že dává přednost obskurnímu násilnému a ženskému tělu. Takto ilustroval pro Thomase Carlyla jeho "Sartor Resartus", "Příběhy příštích dnů", které v roce 2090 napsal H. G. Wellse, za výbor Tennysonových básní "Sen o krásných ženách", za "Pokrok poutníka" Johna Bunyana se směsicí křesťanských motivů a severské mytologie, opět za Carlylovu "Francouzskou revoluci", za Fitzgerladův překlad "Rubá'íjátu" perského astronoma a básníka Omara Chajjáma a za "Císařův věnec", sbírku namířenou proti první světové válce a císaři Vilémovi II. Taková témata dávala prostor pro originalitu a experimentování. Sullivan vytvořil výrazné ilustrace, které svědčí o jeho silné představivosti a hlubokém porozumění textu, plném symboliky a citu.
Poptávka po černobílých ilustracích po válce poklesla a Sullivan v podstatě ukončil svou kariéru učitele. Od roku 1908 vyučoval litografii a ilustraci na Goldsmiths College School of Arts a propagoval toto řemeslo v různých institucích. Teoretická pojednání zanechal v knihách "The Art of Illustration" z roku 1921 a "Line" z roku 1922. Sullivan zemřel ve svém domě v Londýně 17. dubna 1933.
Od Edmunda Josepha Sullivana by se dala očekávat zcela jiná kariéra. Přestože jeho otec byl sám umělcem a ředitelem Hastings School of Arts, Edmund se původně vzdělával v jezuitské internátní škole. Umělecké vzdělání získal zpočátku doma a teprve později u svého otce. Nebylo by tedy překvapivé, kdyby se v životě vydal jinou cestou nebo následoval otcův umělecký příklad. Vše se však mělo vyvinout jinak.
Sullivan se více zajímal o dobové trendy, grafický design a knižní ilustrace. Už o dva roky později přišel o první místo ilustrátora v Daily Graphic, protože jeho ilustrace byly příliš umělecké! Po období na volné noze našel správné prostředí v časopise Pall Mall Budget, kde nový šéfredaktor kolem sebe shromáždil oddané umělce, kteří drží prst na tepu. Tento okruh spolupracovníků zůstal pro Sullivana důležitým prostředím po celý život, z něhož čerpal mnoho svých zakázek. Do tohoto okruhu patřili jeho budoucí manželka Frances Louise Williamsová, Aubrey Beardsley, S. Hatrick a Joseph Pennell. Sullivan se brzy stal žádaným ilustrátorem knih.
Sullivanův umělecký vývoj lze sledovat prostřednictvím milníků jeho tvorby. Obecně lze jeho styl charakterizovat jako směs anglického ilustračního stylu od roku 1860 a vlivů secese s příklonem k romantickému nádechu, který chybí například v díle jeho kolegy Beardsleyho. Vycházíme-li z jeho nejdůležitějších zakázek, můžeme z nich vyčíst, že dává přednost obskurnímu násilnému a ženskému tělu. Takto ilustroval pro Thomase Carlyla jeho "Sartor Resartus", "Příběhy příštích dnů", které v roce 2090 napsal H. G. Wellse, za výbor Tennysonových básní "Sen o krásných ženách", za "Pokrok poutníka" Johna Bunyana se směsicí křesťanských motivů a severské mytologie, opět za Carlylovu "Francouzskou revoluci", za Fitzgerladův překlad "Rubá'íjátu" perského astronoma a básníka Omara Chajjáma a za "Císařův věnec", sbírku namířenou proti první světové válce a císaři Vilémovi II. Taková témata dávala prostor pro originalitu a experimentování. Sullivan vytvořil výrazné ilustrace, které svědčí o jeho silné představivosti a hlubokém porozumění textu, plném symboliky a citu.
Poptávka po černobílých ilustracích po válce poklesla a Sullivan v podstatě ukončil svou kariéru učitele. Od roku 1908 vyučoval litografii a ilustraci na Goldsmiths College School of Arts a propagoval toto řemeslo v různých institucích. Teoretická pojednání zanechal v knihách "The Art of Illustration" z roku 1921 a "Line" z roku 1922. Sullivan zemřel ve svém domě v Londýně 17. dubna 1933.
Stránka 1 / 2