Cesta Charlese Emila Jacquese k malířství nebyla přímočará ani klasická. Již v raném věku si oblíbil kreslení, takže se v 17 letech začal učit litografem. Tato činnost ho však příliš nenaplňovala. Zatímco ostatní v jeho věku měli možnost učit se v ateliérech nebo navštěvovat umělecké školy, Jacques byl převážně samouk. Jeho uměleckou kariéru brzdil nejen nedostatek rozsáhlého vzdělání, ale také vojenská služba, kterou musel vykonávat. Bohatší rodiny mohly své syny z vojenské služby vykoupit. Rodina Jacqueových však tuto možnost neměla. Charles Emile se tedy musel zavázat na sedm let. Během této doby vytvořil mnoho skic ze života armády a prodával menší kresby.
Z vojenské služby čerpal Jacque inspiraci a zkušenosti pro četné ilustrace a karikatury, které vytvářel pro různé pařížské časopisy. S postupem kariéry Jacque opustil knižní ilustrace a od poloviny 40. let 19. století se soustředil na tvorbu originálních leptů inspirovaných nizozemskými mistry, zejména Rembrandtem, které se staly součástí příspěvku k oživení nizozemského umění. Jacque byl jedním z prvních umělců, kteří oživili umění leptu, a zasloužil se o některé významné technické inovace. V tomto oboru se proslavil dlouho předtím, než začal svou malířskou kariéru. Do roku 1848 dokončil téměř 350 leptů a v době jeho smrti se jejich počet vyšplhal na více než 500. Další malířský rozvoj nakonec následoval od roku 1849 a byl provázen poměrně nešťastnou událostí. Kvůli vypuknutí cholery musel Jacque s rodinou uprchnout z Paříže. Doprovázel ho také jeho přítel Jean-Francois Millet. Společně se usadili v Barbizonu. Oblast, která se v té době zdála být cholery ušetřena.
Jacque se stal členem barbizonské školy spolu s Milletem. Místo se totiž v té době stalo útočištěm mnoha umělců. Venkovský, rustikální život v Barbizonu inspiroval Jacqua k malování mnoha krajin a obrazů zvířat. Obzvláště oblíbeným námětem jeho obrazů byli pastýři a jejich ovce. Maloval však i mnoho dalších hospodářských zvířat. Jacquovy obrazy se lišily od obrazů ostatních barbizonských umělců. Lidé byli v jeho dílech spíše opomíjeni. Nejraději se soustředil na zobrazování zvířat, která se vyznačovala pozoruhodným smyslem pro detail. Zhruba od roku 1867 byl Jacque stále více uznáván jako umělec v celé Evropě i v Americe. Chtěl se více věnovat malování a přestal prodávat svá díla obchodníkům. Poptávka po jeho obrazech byla tak velká, že se jen zřídkakdy dostaly na výstavy, ale byly prodány ihned po dokončení. Jacque přežil mnoho svých kolegů z barbizonské školy a stal se jedním z posledních představitelů tohoto směru. Jeho synové Émile a Frédéric Jacqueovi šli v jeho stopách a stali se rovněž rytci a krajináři.
Cesta Charlese Emila Jacquese k malířství nebyla přímočará ani klasická. Již v raném věku si oblíbil kreslení, takže se v 17 letech začal učit litografem. Tato činnost ho však příliš nenaplňovala. Zatímco ostatní v jeho věku měli možnost učit se v ateliérech nebo navštěvovat umělecké školy, Jacques byl převážně samouk. Jeho uměleckou kariéru brzdil nejen nedostatek rozsáhlého vzdělání, ale také vojenská služba, kterou musel vykonávat. Bohatší rodiny mohly své syny z vojenské služby vykoupit. Rodina Jacqueových však tuto možnost neměla. Charles Emile se tedy musel zavázat na sedm let. Během této doby vytvořil mnoho skic ze života armády a prodával menší kresby.
Z vojenské služby čerpal Jacque inspiraci a zkušenosti pro četné ilustrace a karikatury, které vytvářel pro různé pařížské časopisy. S postupem kariéry Jacque opustil knižní ilustrace a od poloviny 40. let 19. století se soustředil na tvorbu originálních leptů inspirovaných nizozemskými mistry, zejména Rembrandtem, které se staly součástí příspěvku k oživení nizozemského umění. Jacque byl jedním z prvních umělců, kteří oživili umění leptu, a zasloužil se o některé významné technické inovace. V tomto oboru se proslavil dlouho předtím, než začal svou malířskou kariéru. Do roku 1848 dokončil téměř 350 leptů a v době jeho smrti se jejich počet vyšplhal na více než 500. Další malířský rozvoj nakonec následoval od roku 1849 a byl provázen poměrně nešťastnou událostí. Kvůli vypuknutí cholery musel Jacque s rodinou uprchnout z Paříže. Doprovázel ho také jeho přítel Jean-Francois Millet. Společně se usadili v Barbizonu. Oblast, která se v té době zdála být cholery ušetřena.
Jacque se stal členem barbizonské školy spolu s Milletem. Místo se totiž v té době stalo útočištěm mnoha umělců. Venkovský, rustikální život v Barbizonu inspiroval Jacqua k malování mnoha krajin a obrazů zvířat. Obzvláště oblíbeným námětem jeho obrazů byli pastýři a jejich ovce. Maloval však i mnoho dalších hospodářských zvířat. Jacquovy obrazy se lišily od obrazů ostatních barbizonských umělců. Lidé byli v jeho dílech spíše opomíjeni. Nejraději se soustředil na zobrazování zvířat, která se vyznačovala pozoruhodným smyslem pro detail. Zhruba od roku 1867 byl Jacque stále více uznáván jako umělec v celé Evropě i v Americe. Chtěl se více věnovat malování a přestal prodávat svá díla obchodníkům. Poptávka po jeho obrazech byla tak velká, že se jen zřídkakdy dostaly na výstavy, ale byly prodány ihned po dokončení. Jacque přežil mnoho svých kolegů z barbizonské školy a stal se jedním z posledních představitelů tohoto směru. Jeho synové Émile a Frédéric Jacqueovi šli v jeho stopách a stali se rovněž rytci a krajináři.
Stránka 1 / 6